V poslední době je blog idnes zaplevelen tzv. ukrajinskou genocidou "vlastního obyvatelstva". Pokud by tito blogeři měli mít pravdu, tak si přiznejme tu naši českou genocidu.
Územní nároky republiky Německé Rakousko
Po skončení I. světové války Němci žijící na území českých zemí požadovali rozdělení těchto zemí podle etnického hlediska, a připojení území s německým osídlením k německému Rakousku nebo k Německé říši. Češi (Moravané, Slezané) chtěli, aby se české země jako celek staly součástí Československa a česko-německé vztahy na území těchto zemí byly řešeny jako vnitrostátní otázka.
21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí dopředu odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a vzniklou německou část připojit k německému Rakousku. 28. října Češi (Moravané, Slezané) vyhlásili Československo. O dva dny později, 30. října 1918, Němci vyhlásili tzv. Německé Rakousko. Součástí Německého Rakouska měly být i čtyři sudetoněmecké provincie: Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren), tři exklávy Brno, Jihlava a Olomouc, a měla být neutralizována Ostravská pánev.
V nárokováných oblastech formálně převzaly výkonnou moc národní orgány československé, revolučním aktem; německé z rukou císaře dne 31. října 1918. 11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo do Berlína přání připojit se k Německu, a den na to, 12. listopadu 1918, vyhlásilo své připojení k Německu. Návrhy české strany (německý ministr - krajan, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika atd.), Němci odmítli.
Česká (Moravská, Slezská) politická reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně a ani politicky existovat bez pohraničí českých zemí, než jako koloniální protektorát Velké Německo. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení nárokováného území.
Československo nemělo k dispozici potřebné vojenské jednotky, proto domácí představitelé žádali po E. Benešovi, aby v Paříži zajistil vyslání tří pluků francouzské armády. Nakonec obsazení provedli tři neúplné rekonstruované české pluky - 30. Vysokomýtský, 35. Plzeňský a 28. Pražský, ve Slezsku menší domácí jednotky, a Slovácká brigáda. Operace tak musela být odložena a systematicky byla záhájena až 29. listopadu 1918 obsazením Mostu. Poté 7. prosince následovaly Teplice, 8. prosince Mariánské Lázně, 10. prosince Litoměřice, 12. prosince Karlovy Vary, 14. prosince Liberec, 16. prosince Trutnov, Cheb a Chomutov, 18. prosince Opava a Znojmo. Obsazeny byly i části Dolních Rakous (část Vitorazska a Valticka, takzvané České Rakousy)
Při obsazování Mostu došlo k boji. V obsazených místech byla jmenována správní komise, která nahradila do konání voleb místní orgány, jmenované ještě podle rakouského kuriálního systému. V komisích bylo zpravidla posíleno zastoupení místní české menšiny, o níž se československá správa opírala.
Německá zemská vláda v Liberci proti obsazení protestovala jako proti nezákonné okupaci a přesunula se do Vídně, kde úřadovala až do uzavření mírové smlouvy s Rakouskem v září 1919.
Na 16. února 1919 vyhlásilo Německé Rakousko volby do svého parlamentu. Volby se měly konat na celém území, které si Německé Rakousko nárokovalo, tedy i na velké části Československa. Československo tyto volby na svém území nepřipustilo. 4. března 1919 se měl ve Vídni sejít nově zvolený německo rakouský parlament. Čeští Němci na tento den svolali demonstrace za právo na sebeurčení, spojené se všeobecnou stávkou. Během demonstrace došlo na řadě míst ke střetům Němců s československými jednotkami. Výsledkem střetů bylo několik desítek mrtvých Němců (seriózní odhady hovoří o 50 až 150 mrtvých) a zastřeleni dva českoslovenští vojáci. Nejvíce mrtvých bylo v Kadani. Z krajního německého pohledu šlo o poklidné demonstrace, zmasakrované československým vojskem. Z krajního československého pohledu šlo o všasné potlačení připravovaného povstání českých Němců proti Československu.
Vztahy mezi Čechy (Moraváky, Slezany) a Němci zůstaly nadále velmi napjaté. V říjnu 1933 zakládá Konrad Henlien politické hnutí Sudetendeutsch Heimaltfront (SHF), které se v roce 1935 přeměnilo na Sudetendeiteutsche (SdP), která ve volbách 1935 dostala nejvíce hlasů - 15,18%. Na konci roku měla už 459 883 členů, v březnu 1938 759 369 členů, a před sloučením s NSDAP v říjnu 1938 přes 1,1 miliony členů.
Foto: Příslušníci SdFK nastoupeni 10. října 1938 na náměstí v Mimoni k přivítání německého Wehrmachtu
12. září 1938 vypuklo tzv. Sudetoněmecké povstání, v den Hitlerova rozhlasového projevu, po kterém došlo k rozpoutání násilí v česko-německém pohraničí. K častečném uklidnění došlo 14. září v souvislosti se zavedením stanného práva. 17. září 1938 vznikl Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Sudetendeutsches Freikorps, SdFK), znám i pod jménem Ordneři. Na německé straně se na bojových, teroristických a sabotážních akcích podílela zpravodajská služba Abwehr a jednoty SS. (nepřipomíná vám to situaci na Ukrajině?)
Otevřené povstání eskalovalo 22. září, kdy nepokoje zachvátily další oblasti na Moravě a ve Slezsku. Československé orgány reagovaly vyhlášením ostrahy hranice, kterou po vystupňování Hitlerových požadavků následovala 23. září všeobecná mobilizace. Bojové akce freikorpsu ukončil rozkaz č. 30 z 30. září 1938, ale boje pokračovaly i po Mnichovu, kdy ordneři útočili na ustupující československé jednotky. Československé ztráty činily 95 - 110 mrtvých, 5O raněných a 2029 zajatých, včetně železničářů, poštových zaměstnanců a jejich rodin. Němci měli 52 mrtvých, 65 raněných.
II. světová válka nás stála 343 000 - 360 000 mrtvých. Z toho bylo 260 000 židů. Počet bývalých československých Němců, kteří padli během služby v německé armádě bylo 190 000 - 199 000 mrtvých.
Po skončení války přišlo vyhnání a odsun. Někdo se bude čertit, že žádné vyhnání nebylo. Ale fakta svědčí jasně. Do konference vítězných mocností dne 2. srpna 1945 bylo z Československa vyhnáno 450 000 Němců. Dalších 300 000 uteklo před postupující Sovětskou armádou, především ze severní Moravy a českého sudetského Slezska. Podle odhadů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc.
Foto: Američtí vojáci přinutili sudetské Němce ve Volarech projít kolem mrtvol židovských žen, které zemřely při pochodu smrti.
Po schválení odsunu Němců v Postupimi byli odsunuti Němci také z Holandska (30 000), Francie (9 300), Itálie (9 300), Belgie (7 600), Lucemburska (6 000). Z Československa bylo odsunuto a vyhnáno celkem kolem 2,6 milionů Němců. Z Polska 8 milionů. Celkem bylo z východní Evropy odsunuto a vyhnáno asi 14 milionů Němců.
Foto odsun českých Němců
Velmoci souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Což se často nedělo. Byla spáchána řada zločinů:
Lanškroun 17. - 21. května 1945 Celkem 100 obětí; brněnský pochod 30. - 31. května 1945 1691 mrtvých; Postoloprty a Žatec 31. května - 15. června 800 - 1000 mrtvých - včetně dětí; Doupov 24 mrtvých; Tocov 32 mrtvých; Podbořany 68 mrtvých; Chomutov 140 mrtvých; Masakr na Švédských šancích (Horní Moštěnice u Přerova), noc z 18. na 19. června 1945 265 mrtvých; Domažlice asi 200 mrtvých; Ústecký masakr - asi 80 - 100 mrtvých, včetně kojence hozeného s kočárkem z mostu. A další, včetně ponížení těch, co v zájmu československého hospodářství zde zůstali.
Nemíním s odstupem sedmdesáti let nikoho soudit, protože jsem to neprožil, a nevím co bych dělal já, kdyby mi Němci vyvraždili rodinu . Ale je jasné, že se těchto událostí nezúčastnili pouze lidé, kteří si prožili své peklo - byla jim vyvražděna celá rodina, viděli vypálené vesnice apod. Ale také ti, kteří vraždou chtěli zakrýt vlastní kolaboraci (zavraždění režiséra Jana Svitáka). Byl to důsledek hesla: "Kdo seje vítr, sklízí bouři".
A jak to bylo s Ukrajinou?
Ukrajinci jako my, vyhlásili v roce 1918 svou nezávislost. Měli to trochu komplikovanější, protože jejich území se nacházelo ve dvou státech. V Rakousku-Uhersku a Rusku. Proto z počátku vznikly dvě republiky. Jedna na území Haliče - Západoukrajinská lidová republika, a druhá na území Ruska - Ukrajinská lidová republika s hlavním městem Kyjevem. Obě republiky se sloučily 22. 1. 1919. Bohužel prohrály jak s Polskem tak i se Sovětským Ruskem, a Ukrajinci se stali jediným velkým evropským národem po I. světové válce, který nezískal nezávislost a musel čelit genocidě:
1930 "Pacifikace" Tvrdé represivní opatření polské vlády proti ukrajinskému obyvatelstvu.
1932 -1933 kommunisty vyvolaný hladomor, v jehož důsledku zemřelo kolem osmi milionů lidí. Hromadné přesídlování Rusů do vymřelých měst a obcí. Pogrom Ukrajinců na Kubáni.
1934 - 1941 ničení stavebních a kulturních památek na Ukrajině, zatčeno a popraveno 80% národní inteligence.
1936 - 1938 masový teror na Ukrajině "ježovčyna".
1939 - 1941 (po pádu Polska) rozsáhlé represe NKVD na západní Ukrajině. Masové odsuny obyvatelstva do vzdálených míst SSSR.
1944 - 1955 trestné výpravy NKVD proti silám odporu na západní Ukrajině (zabito přes 150 000 lidí, zatčeno přes 100 000 lidí)
Ukrajina během II. světové války měla 6 850 000 obětí. Za celé dvacáté století měla přes 17 milionů obětí. Což je téměř každý druhý občan. Za naprostou většinu vražd mohou komunisti, částečně nacisti a také polští nacionalisté.
Určitě se hned někdo ozve: A co banderovci?! Spíš se jedná o Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). Přestože velitelů UPA bylo víc, tak se propagnda nejvíc zaměřila na Banderu, jako na nejznámější a nejkontraverznější osobu. UPA nosila uniformy jak SS, tak i Rudé armády, ale všichni nosili čepice s odznakem UPA. Samozřejmě, že propaganda dává k dispozice pouze ty členy UPA, co měli na sobě ukořistěné SS uniformy. Bandera a spol. brali svůj boj, jako osvobozovací boj za nezávislost Ukrajiny, především proti Polákům. Celkový odhad obětí UPA se pohybuje od 80 - 130 000, především Poláků. A Poláci zavraždili 10 000 - 15 000 Ukrajinců. V boji s "banderovci" bylo zabito i 49 československých vojáků. Pokud byl Bandera "fašista", co byl Stalin? Masový vrah, kterému ruský národ, který tak s radostí vyvražďoval, provolával slávu?
Foto: Groznyj
A jak nazvat války v Čečensku? V první čečenské válce 11.12.1994 - 31. srpna 1996, která vedla k vyhlášení nezávislosti Čečenska pod jménem Čečenská republika Ičkeria, padlo 7 500 ruských vojáků, 4000 čečenských vojáků a asi 35 000 civilistů! Bylo 500 000 uprchlíků, a jejich města a vesnice ležely v troskách!
Druhou čečenskou válku zahájilo Rusko 8.8. 1999 a hlavní slovo v ní měl Putin. Přesný počet obětí není znám. Odhady se počítají od desítek tisíc, po stovky tisíc mrtvých a nezvěstných, především civilistů v Čečensku.
Foto: Masový hrob v Čečensku
Z tohoto pohledu je Putin co, když Bandera je zločinec a fašista?!
Je pozoruhodné, když Ukrajinská vláda, pošle proti povstání menšiny armádu, tak naši někteří blogeři tvrdí, že je to genocida. Zatím co my jsme hrdinové?, když jsme v roce 1918, 1919 a 1938 také poslali armádu proti menšině? A to jsme měli štěstí, že Německo v té době (1918-1919) mělo jiné starosti, než aby zbraněmi a lidmi mohlo povstání podporovat. A jaké štastí jsem měli v roce 1945, kdy pod záštitou postupimské smlouvy jsme mohli poslat naše Němce tam, kam většina tak toužebně chtěla - do Německa. Toto "štěstí" neměly postsovětské republiky, zůstaly jim tam velké menšiny, které tam byli umístěny, po vyhnání původních obyvatel.
Už vidím jak někteří blogeři budou zuřivě psát, že Rusko nemá se Sovětským svazem nic společného. Má, a moc. Ne nadarmo v anketě o největší historickou postavu skončil Stalin na třetím místě a Lenin na šestém místě. Najděme evropský národ, který si vybere masové vrahy mezi největší historické osobnosti, a svá města zaplevelí pomníky masových vrahů, jako byl Lenin a Stalin. Vždyt obrovskou sochu Lenina v Kyjevě strhl až Majdan. Pokud se Rusové nevypořádají se svou minulostí a nepřiznají si pravdu, budou stále tam kde jsou - v diktatuře.
Nejenom Rusové se budou muset vypořádat se svou minulostí. Zdá se, že i my se s ní budeme muset vypořádat. Aspoň tak to vypadá podle psaní některých blogerů.
