21. srpna 1970

U příležitosti včerejšího výročí byly napsaný desítky blogů. Za rok budou určitě napsány další desítky, protože nás čeká ještě horší výročí, kdy Češi urputně  bojovali proti urputným Čechům. Já mám ještě jedno datum 21. srpna 1970.

Zklamání nad  tím co se po srpnu 1969 dělo, a blížící se termín nástupu na povinnou vojenskou službu, mě tak nahlodalo, že jsem se rozhodl, že emigruji. Rozhodl jsem se, že pojedu vlakem do Sofie přes Bělehrad, v kterém vystoupím. Má naivita skončila u pokladny na nádraží, protože,  když jsem chtěl jízdenku přes Bělehrad, bylo mi řečeno, že bez doložky si lístek nemůžu koupit. Ale byl jsem tak pevně rozhodnut,. že jsem nakonec do Sofie odjel. Pravda přes Bukurešť. V Sofii jsem nejdřív zkusil získat vízum  na Řecké ambasádě. Neuspěl jsem. Se slovy No communist, jsem byl vyhozen. Pro bližší informaci: tehdy v Řecku vládla plukovnická junta. Když jsem zrychleným krokem odcházel, spatřil jsem cestou Tureckou ambasádu a bez problému jsem vízum získal. Díky tomu mi na nádraží prodali lístek do Orient expresu do Istanbulu. 

Když jsem po týdnu v Turecku, vyšel v Ankaře ráno z pokoje, tak na konci u prosklené stěny se modlil, směrem k Mekce, muslim. Já šel k protější prosklené stěně, u které jsem si uvědomil, že pro změnu míří směrem na Prahu. A u ní jsem si uvědomil, že nemůžu opustit svou mámu s šestiletým bratrem. A taky jsem jsem uvědomil, že všichni nemůžeme emigrovat, protože taky musí zůstat někdo, kdo se nepodrobí. 

Za týden jsem byl doma. A za další tři dny jsem narukoval do Prešova. Tam jsem si uvědomil, že ty největší slaboši a zakomplexovaní lidé, jakmile dostanou, i tu sebemenší moc, dokáží ponižovat především ty, na kterých je vidět odpor vůči nim.

I to se dá vydržet. Horší je, když vás doba nechtěně postaví před často neřešitelnou situaci. U mně nastala v poledne 20. srpna, když mě a další třicet devět nováčků povolali do zvláštní jednotky s jednoznačným úkolem - potlačit případné protesty.

Od poledne jsme si mohli povolit pouze opasek a sundat blembák, a samopal s ostrými náboji pověsit na postel - a čekat. Na buzer place stály dvě připravené V3S.  Na jednu stranu jsem doufal, že lidi půjdou demonstrovat. Na druhou stranu jsem si to nepřál. Ale vím jedno. Kdyby nastala ta situace a já byli přinucen k zásahu, tak bych střílel do vzduchu.

Mé dilema vyřešili sami lidé.  Po krvavém potlačení 21. srpna 1968 a emigraci  více jak 130 000 lidí, už nikdo v sobě nenašel odvahu jít do ulic. K svému smutku jsem si uvědomil, že jsme definitivně podlehli.