Vyhoření lékaři.

Velmi zajímalý výsledek přinesl rozsáhlý průzkum mezi lékaři. Jsou vyhoření, unavení, vyčerpaní. Reagují tak, že svojí práci nenávidí - radši bych dělal popeláře, ale bohužel nic jiného než doktora dělat neumím -, což se samozřejmě odráží i v jejich přístupu k pacientům. Posílají je k vyšetření od čerta k ďáblu, aby si svojí pozici usnadnili, a tím enormě zatěžují pokladnu, tedy zvyšují náklady státu na zdravotnictví. To velmi zjednodušeně přinesl onen výzkum. Dokonce i Evropská komise se starostlivě opatrně zajímá, co že se to ve zdravotnictví v Česku děje.

Není tak těžké najít objektivní příčiny takové nálady. Otázka zní, kdo se v odpovědných funkcích necítí vyhořelý. A dodal bych, že přímo ohrožený. Současné řádění protikorupční policie mezi politiky mi vnucuje otázku, že se vůbec někdo do té politiky hrne. Dostane-li se na post, kde se má o něčem rozhodnout, tak se hned ocitá v roli potenciálně ohrožených. Viz příklad - dnes zahájený soud v kauze opencard. Nejlépe je nedělat nic - nic nemůžu zkazit, nikdo mě nemůže z ničeho obvinit, dobře spím, pocit vyhoření se mě netýká. Cyklostezky vedené lesem, kde by žádný asfalt být neměl, bezbariérové přechody, které ohrožují naše nevidomé spoluobčany, kteří se orientují právě oklepáním rantlu chodníku, který ovšem u bezbariérových přechodů zmizel. Co když se to začne kriminalizovat? Kdo zavinil pád mostu ve Studénce? Vypadá to na snahu po ušetření nákladů. Někdo někoho nutil, a opět tu máme stres a pocit vyhoření. Musel jsem se nějak rozhodnout - to samo přináší stres. A pocit eufórie (když se něco podaří) - hele ono to vyšlo, ale byla to klika, to jenom hromadí vyčerpanost, únavu a pocit vyhoření.

Rozhodně si nemyslím, že by lékaři měli ve větší míře trpět pocitem vyhoření. Vykonávají práci odpovědnou, ta práce je pro ně spíše posláním. Jak před nedávnem řekl pan profesor Pirk, lékař nemůže hledět na v práci ztrávený čas, každý zákrok ve prospěch pacienta je přece pro něho nový poznatek v nikdy pro něho nekončícím studiu. Živořit by při tom neměl, taky neživoří. Státní zaměstnanci mohou být odměňovaní pouze do výše ekonomické výkonnosti toho státu. Mají-li pocit, že by mohli mít víc, mohou dnes odejít kamkoliv po Evropě, ale i do celého světa. A uvolnit místo lékařům např. z Ukrajiny, nebo z Ruska, kteří nejsou o nic horší a možná ve své vlasti trpí pocitem vyhoření. Možná pocit euforie z rozhodně lepšího odměňování by v nich nastartoval optimismus do další práce.

Už i v minulém režimu bylo mnoho profesí, kdy se chodilo do práce "za trest". Práce nebavila, mzda byla směšná, žilo se tak, aby se přežil týden a přišel konečně ten kýžený pátek. Ačkoliv o dobrou práci byla i tenkrát nouze (špatně se hledala), nebyl ten stresující pocit, že nebude práce žádná.

Jaký pocit vyhoření mohou pociťovat ti, kteří žádnou práci nemají. Přišli o práci, novou ve svém oboru sehnat nemohou, zodpovědnost k sobě a k rodině je nutí přijímat brigády, nebo práce jejich vzdělání neodpovídající.