Snad už toho Putina nechme být.

Chci připomenout málo vzpomínané. Rozpad komunistického bloku v 90-tých letech nepřinesl jenom tu naši tolik hýčkanou sametovou revoluci. Týkal se i samotného Sovětského svazu. Obrovský moloch držený pohromadě politickou silou, která si rozhodně žádné servítky nebrala. Rozpad Sovětského svazu se odehrál podstatně víc než sametově. Vznikla řada samostatných států, sice v hranicích předchozích svazových republik, ale co se týče skladby obyvatelstva, opravdu řádně pomíchaných. Pohlaváři SSSR uměli a také dokázali přestěhovat různé skupiny obyvatel tak, aby to vyhovovalo bezpečí jejich mocenských zájmů. A tak jako kdysi Chruščov přidělil Krym Ukrajině (protože, vždyť je to vlastně jedno), tak stejně lhostejný jim byli osudy lidí, které přestěhovali, sestěhovali, promíchali snad proto, aby se někde netvořila nějaká velká národní síla, která by mohla být nebezpečím.

Je vlastně s podivem, že se až tak moc dosud nedělo. Byla válka v Gruzii, došlo k osamostatnění Jižní Osetie. Neustále Rusku nepřátelské národy na Kavkaze. Ale žádná velká občanská válka, jako byla několikrát se vracející a opakující se v případě rozpadu Jugoslávie. A stejně jako do bolavého rozpadu Jugoslávie se zcela neprofesionálně, necitlivě zamíchala Evropská unie, NATO a OSN, tak i současný konflikt v Ukrajině je podobně necitlivě posuzován EU a Západem. Neustále se vynořující obavy, že Putin se namlsal Krymem a dostal nezřízenou chuť na Polsko, Slovensko, Česko. Ani já nechci v souladu s Martinem Stropnickým, aby se na našem území usídlila vojska NATO.

Nakonec, proč tento konflikt vlastně vznikl? Před pár lety vynesla oranžová revoluce k moci Jaščenka a Tymošenkovou. Následující volby prosadily do čela Janukoviče a stranu regionů. Dlouho se nic nedělo až EU natáhla svá uchvatitelská chapadla. Na Majdanu se zpočátku manifestovalo pro přístupové smlouvy k EU. Když to legální moc v Kyjevě odmítla, začly se dít věci.

Řekl mi známý v diskuzi. Jak by ti bylo, kdyby Rusové v Karlových Varech vyhlásili referendum za připojení k Rusku. To prosím není totéž. Národnostní menšiny žijící u nás sem přišly do suveréního státu s dlouhými tradicemi. Státy anektované kdysi sovětskou mocí, byly mnoho desetiletí touto mocí okupovány, znásilňovány. Obyvatelstvo násilně promícháno. Vývoj k definitivnímu uspořádání ještě probíhá a asi ještě nějakou dobu probíhat bude. Co je úplně špatně, je míchat se do toho. Co je s podivem, že celý ten obrovský region bývalých sovětských republik, je dosud poměrně v klidu. Výhružky a sankce Západu tomu klidu určitě nepřidají.

V Rusku ještě nenastala doba, aby se demokracii (jak ji známe my), úplně uvolnila uzda. Mnoho oblastí v Rusku žije ještě na feudální úrovni. Nechme to Putina dělat a nebojme se ho. Jestli jsme Německu odpustili dvě světové války (fašisti tam přece už nejsou), tak se konečně smiřme i s Ruskem (komunisti stalinského a břežněvovského typu tam u moci taky přece nejsou). Dovedli jsme ocenit německého prezidenta Gaucka státním vyznamenáním na znamení úcty a obdivu k německému národu. Jestliže si ještě netroufneme na podobné ocenění Putinovi, tak ho aspoň nechme na pokoji.