Rozdělené Česko aneb proberte se paní Merkel.

U nás je všechno půl na půl. Takto je to se vším od dob, kdy k nám nanovo vstoupila demokracie. A nejvíc zemi názorově rozdělil bývalý prezident Havel. Jeho hlásání evropského občanství a nepolitické politiky postavilo proti sobě dva názorové proudy. Chybou názorového proudu někdy posměšně nazývaného pravdoláskařství je, že mu naprosto uniká ekonomické vnímání. A tak, navzdory bytelnému přesvědčení, že už se jako suverénní demokratická země nepodřídíme žádnému diktátu zvenčí, tento názorový proud se vehementně snaží strčit Česko do dalšího chomoutu. A po smrti bývalého prezidenta jakoby tento proud zesiloval. Myslím, že by náš bývalý prezident Havel s mnoha názory svých příznivců nesouhlasil. 

Předně jsme především občané České republiky a většina z nás národnosti české. A máme toho mnoho národního. Dějiny národa českého, národní divadlo, národní písemnictví. "Vzhůru již hlavu národe, k nebi své zdvihni oči ..." psal před lety básník Jan Neruda. A je toho mnoho, oč se musíme při svém národním uvědomění snažit.

K vnitrpolitické krizi, ke které se vztahuje tento článek a která vznikla odmítnutím podpisu premiéra Nečase pod evropským paktem o rozpočtové odpovědnosti, lze říci velice jednoduše toto:

Evropa je tvořena množinou kulturně a mentálně tak odlišných států, s velice odlišnými národními zvyklostmi, že dostat je do jednoho centrálně řízeného seskupení (stáda) v tomto století prostě nejde. V tomto století, kdy myšlenka podmanit si někoho v tomto prostoru vyhlášením války, je předem jako nesmyslná zapovězena. Takže zkusit sjednotit pod jednou taktovkou bohatý, prosperující (protože velice pracovitý) sever a střed kontinentu s jihem a východem Evropy se samozřejmě ukazuje jako věc nemožná. Národy ze zemí Středozemního moře mají prostě jinou mentalitu. Jenom jak veliký rozdíl je mezi severem a jihem Itálie. Přistoupí Chorvatsko a bude to takový guláš, že to bude chutnat jako hodně nepodařené kyselo. A co až příjde Albánie, Turecko. Ani se nedivím, že Češi ještě nejvíc tíhnou k Velké Británii. Protože Anglie už po mnoho století předvádí jasnou, pragmatickou vnitřní i zahraniční politiku, které se nedá nic vytknout.

Řecko svým výrokem pan prezident Klaus neurazil. Přiznal Řekům jejich národní zvyk na siestu, při které popíjejí ouzo (od 12,OO do 17,OO hod), ale že jejich tempo a nasazení se nedá srovnat s pracovitostí Němců. A tak se s Němci ale také nemohou porovnávat. Pro ně bylo přijetí eura danajským darem, ze kterého se mohou vzpamatovat až opět opráší svou vlastní národní měnu. A že se země platící eurem porovnávat musí je jasné. Mají společnou měnu. Svým hospodařením narušují (v kladném i záporném smyslu) poklidnou atmosféru ostatních.

Až se paní Merkel probudí ze svého těžkého snu a Evropa se vrátí do stavu skupiny scela suverénních států, které budou úzce spolupracovat na bázi vzájemné výhodnosti, tak bude v Evropě zase dobře. Lze toho dosáhnout pouze postupným uvolňováním pout, které drží eurozónu a celou EU pohromadě. Takže úplně opačný proces než je ten, který je nám stále vnucován.

A o absenci demokracie? Jeden příklad. Chorvatsko v referendu schválilo přistoupení k EU. Vždycky jsem myslel, že referendum musí mít účast alespoň 50 %. Účast byla 44 % z toho plná 1/3 proti. Výsledek měl znít ne, protože pro se vyjádřila (z celkového počtu oprávněných voličů) pouhá 1/3. Ti, kteří nepřišli se sice nevyjádřili proti, ale také ne pro. A tak je to s absencí demokracie v EU pořád.