S posledním záchvěvem zimy otiskly Lidové noviny rozhovor s ministryní průmyslu a obchodu. “Energetický regulační úřad… reguluje ceny… nedělá to k naší absolutní spokojenosti,“ pravila současná ministryně průmyslu a obchodu.
Přešel bych to a pokračoval dál, nešlo o první výrok svého druhu. Podobná úvaha zazněla z ministerské budovy na nábřeží koncem minulého roku, to jsme „neregulovali ve prospěch spotřebitele“. Proč jsem tentokrát nadzdvihl obočí? Jde o drobný rozdíl ve významu slov, který však zásadně mění celé vyznění.
Má ERÚ regulovat ve prospěch spotřebitele? Jistě. Přesněji řečeno - úřad má vyvažovat zájmy mezi spotřebiteli a regulovanými subjekty. Diskuze, jak spotřebitele coby slabší stranu chráníme a v čem můžeme udělat víc, je zpravidla plodná a rád se jí účastním. Musí ale regulace nutně sloužit k absolutní spokojenosti člena vlády?
Existuje dobrý důvod, proč je regulátor oddělený zákonnou zdí od politiky! Fungujeme jako pojistka.
Snaha zalíbit se voličům může být zrádná. Snadno může dojít k tomu, že energetika se stane předvolebním tématem a přijde požadavek na snížení regulovaných cen. Jenomže „zlevnění“ se automaticky projeví na druhé straně. Buď politik sehraje šarádu na občany a výpadek uhradí ze státního rozpočtu, tedy z jejich daní, nebo se nedostatek promítne do údržby energetických soustav. Tady už se dostáváme do roviny bezpečnosti dodávek. Rovněž rostoucí nároky na ekologii při výrobě energie jsou na místě, ovšem cenu kilowatthodiny zrovna nesníží, takže regulátor musí při tvorbě cen počítat i se správnou balancí mezi ekonomicky a ekologicky udržitelnou výrobou. Levných energií, které k vám nikdo nedopraví nebo jen s výpadky, si neužijete. A co dělat s drahou energií, kterou zas nikdo nechce, nebo si ji nemůže dovolit?
Moc rád bych znal konkrétní představy paní ministryně o regulaci v energetice. Možná právě v tom totiž máme my, úředníci na ERÚ, největší deficit – ve vysvětlování, co regulátor ještě může, co už nikoliv. Nasvědčuje tomu i jedna prosincová interpelace, v průběhu které stihla paní ministryně ERÚ vyčinit za rostoucí ceny energií a zároveň ho pochválit, že regulované složky – tedy to jediné, co můžeme ovlivnit – jsou stabilní a pomáhají výkyvy zmírnit… Pro připomenutí elektřina za poslední rok podražila přibližně o desetinu. Víme, že regulovaná složka, která tvoří tři pětiny ceny, vzrostla o 2 %. Když čísla dosadíme do jednoduché trojčlenky, vyjde nám, že dodavatelé ve své tržní (neregulované) složce zdražili až o 20 %.
S tím ale ERÚ z principu nic neudělá. Jedinou obranou proti negativnímu vývoji na trhu je trh samotný, konkrétně konkurence a možnost změnit dodavatele. V tom spotřebitelům nepomůže trochu nejasná kritika na adresu regulátora. Pomohlo by naopak, kdyby při změně dodavatele nemuseli čelit praktikám, které zákon označuje za nekalé. Nebál bych se označit je za „šmejdské“. Máme-li však s „energetickými šmejdy“ zatočit, musíme získat páky na zprostředkovatele. K tomu jsou potřeba zákony, jejichž novelizace bývá v českých podmínkách zdlouhavá. A to není výtka směrem k ministerstvu, které za tyto průtahy často nemůže.
Nicméně jsou tu i jiné prodlevy, které do kompetencí paní ministryně spadají. Nemohu se ztotožnit s klišé, že Rada ERÚ, které jsem součástí, nefunguje. Je-li paní ministryně nespokojená s fungováním Rady, co snazšího mohla udělat, než postupovat podle litery energetického zákona a bezodkladně navrhnout vládě jmenování nového člena Rady? Zřejmě si slůvko bezodkladně vykládáme odlišně. Od rezignace někdejšího předsedy totiž běží už pátý měsíc…
