Už brzy se dočkáš ...

Čekání je někdy nesnesitelné, je to strašně dlouhá doba, než se dozvíš "cosi". A pak se to stane. Najednou víš na co si čekal. Ta informace je někdy nejdůležitější v tvém životě, jindy může být zcela zbytečná... Ne tak pro mně.

Jedno vím jistě. Tohle psaní mi pomohlo v mém životě. Jsou tomu bezmála tři roky, co píšu, je to ohromná dávka povídek! Za to jsem strašně moc rád. Sám tomu pomalu nevěřím, ale je to tak.

Na začátku jsem netušil, kam to všechno bude směřovat. Vlastně jsem měl určitou představu, chtěl jsem se totiž "propsat" do knížky a chtěl jsem napsat skutečnou knihu! Ano, tak troufalý jsem byl. Měl jsem svůj sen, svou představu. Ta se časem obrousila, možná převrátila do jisté podoby exhibicionismu, za což se nestydím. Myslím si, že každý kdo na sebe poví světu, co si právě myslí, je tak trochu exhibouš. A to bez urážky.

Mně se v mých povídkách občas daří na sebe "vyblejt", jak říkám hodně věcí. Mám však obrovskou výhodu, že jen já a mé nejbližší okolí víme, co je skutečná pravda, co fikce, co lež… Vždycky je to na mně a na vás co si z toho odneseme. A protože mě to stále, nebo spíš už zase baví, tak se právě snažím o další "fikci", nebo pravdu, nebo snad lež? Hm, uvidíme…

Už brzy se dočkám. Ano, ještě chvíli a budu tu zase psát o svém pocitu štěstí. O tom, že jsem šťastný, že jsem to dokázal, že jsem vydržel a že se mi to povedlo. Oč jde? Jde o to, že za jednu povídku budu slavit výročí a sice napíšu svou STOU POVÍDKU!!! 

Opět jsem inspirován svým okolím, svým životem, svými zážitky, vjemy, prostě vším co mi přináší radost, zamyšlení, chuť do života. O čem ta jubilejní stá povídka bude? To kdybych věděl, tak ji hned teď jdu napsat. Možná tuším, ale to záleží na okolnostech, na situaci. Možná… kdo ví?

Dnes jsem viděl jeden díl seriálu a zažil jsem dejavu… Byla v něm téměř stejná situace, jakou jsem zažil já v povídce "Ten peřiňák klidně vyhoďte". A sice, že hlavní hrdina přišel o své nejbližší, a když přišel za knězem, aby s ním sdílel bolest, tak ho vzal na místo, kde to velmi dobře znal, miloval. Tam uviděl starou, krásnou knihovnu a v ní máminy knížky, o kterých věděl že jsou, ale nevěděl kde, nevěděl že jsou zachráněné ! Byl to tak silný zážitek, že jsem s tím hrdinou začal ve stejný moment bulet, ale byl jsem zároveň hrozně šťastný, spokojený, že jsem si vzpomněl na maminu.

Děkuji energiím tam shora, že mi ukázaly tehdy cestu k tomu peřiňáku, že jsem před dům vůbec vyšel a zastavil ty chlapíky s peřiňákem a řekl, ať mě nechají do něj nahlédnout. Od té doby mám maminčiny knihy u sebe!  A do smrti mít budu. Zůstanou mým dětem, jako vzpomínky na babičku, na tátu, který ji miloval a  byl rád, že mu tu nechala takové bohatství, které může předat dál…

"Včera" jsem si uvědomil, že bylo na čase pochopit, co vlastně chci. Že chci být spokojený, šťastný. Že chci kolem sebe, svým nejbližším rozdávat radost, úsměv na tváři, dobrou náladu, pocit bezpečí, že se o ně dokážu postarat, když bude třeba, že tu pro ně vždycky budu! Že to při prvním problému nezabalím, že budu vytrvalý, silný!

Tedy, myslím, že jsem se právě "včera" dočkal. A možná se ještě dočkám dalších věcí, když se mi podaří napsat ta "poslední" povídka, která mi pomůže mezi "stovkaře".

Děkuji, že mě čtete, že vás občas bavím ...

váš Pražák