Pošli pražáka do Ostravy, konečná ...

Školu jsem bral vážně, byla to šance jak si připomenout věci, které jsem už zapomněl a které jsem ještě neuměl. A proto jsem měl v úmyslu dojíždět celých pět let. Leč jeden míní a život mění...

Jednoznačně jsem se zamiloval do matematiky! ANO, já, matematický antitalent jsem žral pana profesora jako nikdo!!! Opět jsem seděl v první lavici, tam je to nejlepší, to vím ze střední. Na všechno jsem viděl, všechno jsem slyšel z první lajny a byl jsem "daleko" od profesorských pohledů.

To, že jsem si platil doučování, tak za to se nestydím. Bylo to jediné možné řešení jak si opět nastartovat makovici na školní informace. To, že mi to šlo i nešlo, je prostě tak. Stálo to však za to.

Profesor matematiky mě dostal hned první větou na první přednášce:

"Dobrý den, jsem ten a ten (bohužel si už nepamatuji jeho jméno, ale byl to sympaťák asi tak kolem 35 let věku, oblečený do ležérního stylu, na rukou přívěšky z kůže a na nohou sandály Kristusky) a budu vás učit matematiku. Hned bych se vás zeptal, jestli víte, jaká je teplota u mě v kanceláři?".

S kolegou jsme se hned chytli a oba unisono vykřikli "osmnáct stupňů".  Poté jsme se na sebe podívali a já věděl, že jsem "získal" stejnýho blázna jako jsem já, který to taky přišel ve svých letech zkusit, na svou stranu. Bylo to příjemné zjištění, že je nás víc, kteří chceme ještě něco dokázat i když nám je tolik kolik je.

"ale kde že pánové. Mám tam celkem tepleji, a sice 21 stupňů. Víte, za jak dlouho mi tam tedy vystydne ranní káva, kterou si uvařím v sedm hodin? Kdo ví, kam mířím?" byl tajemný a zábavný zároveň. 

Matně jsem uvažoval, kam asi míří, ale byl jsem mimo. Nakonec se z toho vyklubal základ pro lineární rovnice či co a já v tu chvíli věděl, že tenhle člověk mě nebude uspávat jako má třídní profesorka na stavárně, ale že mě bude neskutečně bavit.

Dalším skvělým průvodcem po vejšce byl profesor na deskriptivní geometrii. On normálně kreslil na tabuli křídou od ruky, pomocí pravítka, takovýho toho co sotva udržíte v ruce, protože je velký jak půlka tabule, k tomu měl stejně veliké kružítko a když dělal komolý jehlan, tak mu to na tabuli vyšlo líp než mě na A4 kovým papíře!!! Bože, to byl Bůh.

Chtěl bych jen říct, že Vysoká škola Báňská byla v tu dobu velmi milé překvapení, že se nám, dálkařům tihle mistři oboru věnovali takovým způsobem, abychom to i my pochopili.

Třídní profesor byl taky dobrej. Prej: "víte s kolika z vás se uvidím ve druhém semestru? Ne? No s větší polovinou přeci". Jinými slovy, opět na nás nic nehrál a na rovinu nám řekl, že polovina nás to prostě nedá a že k závěrečné diplomové práci se nás dostane sotva třetina. Bylo to kruté, ale povzbudivé zároveň.

Nutno dodat, že já jsem školu ukončil bohužel po prvním semestru. Prožíval jsem zrovna velmi těžké období, kdy mi táta pomalu čtyři roky odcházel na rakovinu, až nakonec fakt odešel. Bylo zrovna zkouškové období, já měl právě onu matematiku. Byl jsem navrčenej. Nic naplat, nakonec jsem i na sprosťáka vyndal sešit na lavici a bylo mi fakt jedno, jestli mě chytí, jak opisuju nebo ne… Byl jsem totiž úplně vyřízenej a hlava nefungovala.

Byl čtvrtek a byli to dva dny, co táta umřel. Byl jsem úplně mimo, nebyl jsem schopnej ani správně opsat to co jsem četl ze sešitu. Na konci zkoušky si mě vzal profesor stranou a říká: "Vladimíre co je s vámi? Vždyť vy jste to nebyl schopen ani opsat ze sešitu! Koukal jsem na vás, vím, že jste říkal, že máte nějaké problémy s otcem, ale tohle vám dneska uznat nemohu. Tak příště to určitě zvládnete, vím to". 

Se slzama v očích jsem mu poděkoval za jeho shovívavost, laskavost a přístup k celému studiu. Řekl jsem mu, že fakt nevím, co hlava dělá, ale to že mám myšlenky jen na tátu mi nedovoluje soustředit se na matiku ani nic jiného…

Chápal to a tak jsem odešel s nepořízenou.

Tátova smrt mě tak dostala, že jsem už dál do školy nejezdil. Dal jsem si oraz, snažil jsem se sebrat a měl jsem vidinu pokračování "za pár týdnů". To jsem bohužel už nezvládnul a tak skončila pražákova mise do Ostravy a jeho vysokoškolské zážitky a zmatky.

Do konce svých dní budu tvrdit, že jsem měl štěstí na lidi, kteří mi chtěli předat informace, které na vysokou školu patří. Jsem rád, že ten blázen, se kterým jsem si na začátku tak sednul, školu po pěti letech dokončil a já mu mohl gratulovat k titulu!!!

Děkuji i tobě Ostravo, žes mi dala šanci se nadechnout…