Poprvé ve Francii

Večer před odjezdem jsem byl fakt nervozní. Všechno jsem zvojtil a místo toho abych letěl tam i zpět, jsem musel tam jet autobusem a zpátky letět. Klasickej Ládin. No co, aspoň to bude nějakej adrenalin ne. První pocity? Zde jsou 

Cesta proběhla v pořádku. Až jsem se divil kolik nás odjíždělo z Prahy, jakože málo... V buse nás bylo sotva deset, o to víc bylo místa pro každého. Měl jsem z toho daleko větší strach, ale nakonec jsem se musel jen dvakrát zeptat  na cestu a vždycky jsem trefil. Normálně v Paříži je tolik černochů :-) to svět neviděl. Tedy u nás v Praze jich tolik nevidím, je to skvělé jak multikulty tohle město je! Metro? Fakt hustý, musel jsem třikrát čekat než jsem se ráno ve špičce dostal do metra, do soupravy. To je nápad ráno cestovat s kufrem a velkou taškou přes rameno. Metro je samo o sobě zvláštní, tedy lépe řečeno jednotlivé linky metra. Na jedné se jezdí v soupravě snad sto let staré a na druhé jedeš snad bez řidiče. Ale co, důležité je abych vystoupil tam co mám a dostal se na druhou stranu Paříže a trefil na TGV. Tenhle rychlovlak to je ale něco! Je to fofr, nic rychlejšího jsem ještě nezažil. Než jsem stačil usnout už jsem vystupoval. Seděl jsem vedle příjemnýho chlápka co znal Prahu, bylo to milé. Půlku cesty jsme prodebatovali.

Když jsme zastavili v Le Mans, Rhian mě čekala přímo na nástupišti. Ta ženská musela mít snad magnet nebo co, normálně stála přímo na úrovni mých dveří, ze kterých jsem vystoupil. Znáte ten pocit, kdy ač dotyčného neznáte, tak když ho poprvé v životě uvidíte víte že je to on? Tak přesně tohle jsem cítil. Hned jak jsme se přivítali jsem věděl, že je to skvělá hostitelka. Prostě jsem z ní cítil takový ten klid, nadhled, pozitivní myšlení, svatou trpělivost s věčným začátečníkem v anglickém jazyce. Rhian byla původem z Nového Zélandu respektive z Londýna, kde dlouho podnikala než odjela na francouzský venkov za svým snem. Proto jsem věděl, že se nebudu trápit francouzštinou ale jen anglinou. Byla o pár let starší než já a měla se mnou od samého začátku svatou trpělivost hlavně v mluvení. Snažila se mluvit jako kniha abych to pochopil a já se zase snažil mluvit v holých větách aby to pochopila ona. Bylo to zábavné. Na statku jsme byli za nějakých čtyřicet minut. Když jsem viděl jak rozlehlý statek a pozemek je padla mi brada. "Tohle vše je tvoje?" Na tohle jsi sama? A k tomu máš zvířata, jé hele tady jsou ovce, kachny, slepice a slyším prasata?" nestačil jsem se divit jak jedna ženština může všechno tohle zvládnout. Zvládala to a to tak že bravůrně. Obdivoval jsem ji za to. 

Dnešek beru jako rozkoukávací a od zítřka to bude lepší. Tedy budu se snažit nepřekládat si vše do angličtiny v hlavě, ale budu se snažit vnímat vše hned angličtinou, to bylo moje předsevzetí. Nakonec jsem se přistihl, že jsem i na zvířata mluvil anglicky což bylo docela úsměvné. Rhian mi ukázala své hospodářství se vším všudy.

"Eliško moje krásná to musíš vidět, to musíš zažít!" šlo mi hlavou když jsme se po statku procházeli. "Nejúžasnější je dřevěné molo u rybníčku, které sama postavila a pak letní altánek, kde není elektrika. Je to jen krásné tiché, slunné místo uprostřed zahrady, které je tvořeno dřevěnou konstrukcí, ta je celá prosklená. Úžasné místo. Úplně vidím jak tady ráno společně potichu snídáme, ležíme zabalení v dece a popíjíme naší milovanou kávu. Jsme si na blízku jen my dva, sami jak to dokážeme. Lásko já bych si tak přál abys tu byla se mnou! Víš Eliško, musím se ti k něčemu přiznat. Když jsem dnes při odjezdu četl tvé vzkazy, úplně to se mnou zamávalo, úplně jsem tomu všemu zase propadl a v tu chvíli jsem ti chtěl být na blízku. Ale protože vím, že jsme se na něčem domluvili a vím, že to oba dodržíme, tak zůstanu a nebudu smutnit. Vím, že za mnou nemůžeš přijet, vím že to všechno bude nesmírně těžké, hlavně pro mně a mojí hlavu, ale taky vím, že se už nechci trápit a nechci být tím, který vše pořád řeší. Proto jsem se rozhodl jet do Francie a zkusit na vše aspoň chvíli zapomenout, vypustit to z hlavy a být v klidu. Bude to víc než těžké, budeme mít oba absťák, jenže my si nemůžeme šlehnout další dávku lásky a zase do všeho toho našeho vztahu nevztahu spadnout! Prostě buď se to vyřeší a nebo ... nevím. Snad ani nemyslet co vše by se mohlo stát. Musíme to vydržet Eliško a až se vrátím, vše si v klidu u mně doma probereme, ano? Bude to možná 4.12.16 nebo taky ne. Uvidíme. Lásko já bych tak chtěl abys mohla přijet za mnou...Neskutečně by nás to uklidnilo a dalo nám to možná odpověď na naše otázky. Všimla jsi si dnešního magického datumu? Je 16.11.16... Jednou si ten náš týden, měsíc, rok, či zbylý život spolu prožijeme jako nikdy, co myslíš?" 

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem první den večer uléhal do postele v naprostém tichu, tmě. Byl to začátek mého probuzení, mých změn, za které jsem dnes velice vděčen...