Nejkrásnější Pražákovo narozeniny na Šumavě ...

Stalo se to přesně 20.7.2014. Může za to Radúza, vlastně i já, ale musím říct, že to byli nejvíc boží narozeniny v mém životě ...

"Pojedeš se mnou na Šumavu?" padla jednoho dne otázka a odpověď zněla ANO. A tak se stalo. Já a Radúza jsme odjeli do jedné malebné vísky nedaleko Českého Krumlova k mému kamarádovi Robertovi. Má tam takový menší řadový domeček s nádherným dvorem, stodolou, zadním vchodem, pavlačí, velikánskou místností, které říkejme třeba obývací pokoj s kuchyní, ještě lepší koupelnu s betonovým sprchovým koutem, ale co je nejvíc, má tam vanu na nožičkách ze který koukáš přímo na dvůr! Boží dílo! 

Sem jsme s Radkou přijeli strávit víkend. To, že se z toho vyklube víkend, na který nikdo z nás dvou nikdy nezapomene, jsme ani jeden netušili. 

Robert nás vytáhnul na kola. Bylo z toho krásných 30 km po vrstevnici, ale i nahoru a dolů. Cestou zpět jsme se zastavili v takovém malém, dobře vypadajícím penzionu. Sedli jsme si na zahradě k pěkným masivním stolům a poprvé v životě jsem ochutnal pivo Holba! Ta pěna, ta chuť, ten říz, ta podívaná skrz půllitr… to bylo něco!!! Dali jsme si každý dvě, a že pojedeme domů, na jídlo. OK, tak jo. 

Dojeli jsme, zaparkovali, vykoupali, se najedli a večer mohl začít. 

"Musím pracovně do Prahy, ale nechám vás tady a zítra přijedu jo" povídá Robert. "No tak jo, jen nám ukaž, kudy vede cesta za zábavou" vypadlo ze mně, "protože mám narozeniny a je třeba pařit!!!" "jasný"  vykřikla Radúza a večer mohl začít.

Robert nás nasměroval k onomu penzionu a rozloučil se s námi slovy "půjdete normálně po červený a dojdete až tam". No jo, to bych ale nesměl mít schopnost zabloudit i na asfaltce…

Vypravili jsme se a šlo se po červený. Zprvu to šlo v pohodě. Jenže jak jsme pořád klábosili, tak najednou červená byla pryč! Ještě, že jsme věděli kde je Holba a tak jsme to natáhli přes nějakou nekonečnou louku a najednou se před námi otevřeli panoramata a tam Holbapoint. 

Když nás uviděl panáček, co obsluhoval, hned se k nám rozběhl a se slovy "jé vy jste se vrátili?" nám začal roztáčet dva kousky. Po chvíli přišel druhý pán, který se představil jako majitel Jiří a dal se s námi do řeči. Najednou se odněkud vynořila černá kočka, skočila Radce na klín a mi byli přijati do party!

Začalo to kočkou, potom štěně velký jako kráva a jedna Holba za druhou. Jirka začal vyprávět jak to koupil, zrekonstruoval, kolik do toho vrazil, jak těžký to bylo a že má takovou a makovou manželku, která ho sekýruje...Zábava byla skvělá, pití a jídlo ještě lepší a najednou byla tma tmoucí a hodin jako na kostele.

"jdeme domů má drahá" zaznělo z mé strany a Radka neprotestovala. Jen suše podotkla " no jo ty vole, ale mi nemáme žádný světlo". Bleskově jsem odpověděl, ulehajíc do trávy… „ na co světlo, podívej se na tu překrásnou oblohu! Ty hvězdy nad hlavou nám posvítí na cestu domů“.

Myšlenka krásná, leč chabá. Ještě chvíli jsme polehávali na trávě, koukali na tu krásu nad námi, drželi se za ruce a pak Radu zavelela… "Ládine, ale tady nemůžeme spát, vstávej" a tak jsem vstal. Normálně jsme nic neviděli. Byla tma jako v pytli. Kdybychom se nedrželi za ruce asi bychom se jeden druhému ztratili, to je jisté. A tak jsme ruku v ruce s Radčiným vybitým mobilem šli někam domů opět po červené. No jo, ale zkus najít v tý tmě červenou turistickou! To budu dřív bohatej. 

Došli jsme na rozcestí. "Kudy půjdeme Radu?“. „Já nevím. Tak budeme, jakože losovat a v jeden moment každý ukážeme směr, kam si myslíme, že půjdeme jo?". "Jo". 

Samozřejmě jsme ukázali každý opačným směrem a tak se šlo podle mně. Naštěstí… Došli jsme do nějakého zámeckého parku, začala být fakt zima a navíc  se nám chtělo spát. "Radu já už dál nejdu, je mi zima a chci spát. Tamhle je lavička, pojď, jdeme si tam ustlat" vypadlo ze mně a zuby mi jektaly jako kladkostroj. "Tak pojď ty moje zmrzlino" souhlasila Radka.

Lavička byla veliká. Radka si sedla a opřela se o horní část lavičky, já si položil hlavu do jejího klína a schoulil jsem se do klubíčka. Naštěstí jsem sebou měl svou mega velkou starou mikinu a ta nás tak nějak trochu oba zakryla, abychom úplně nezmrzli.

Za hodinu nás probudila taková zima, že jsme museli vstát a začít se hejbat. "Jé hele Ládine, ono začalo svítat a já vidím nějaké obrysy" nastartovala nás oba Radka a my měli hned impuls se dostat co nejdřív domů. 

Zase jsme se chytli za ruce, začali se smát a povídat jaká to byla prča tenhle super výlet a že na to určitě budeme po letech vzpomínat. A taky že jo. 

Přesně za sedm let jsem si na tenhle nejvíc krásnej večer vzpomněl, když jsem opět k Robertovi přijel.

Ten večer před lety jsem byl zmrzlej, hladovej, nevyspalej, ale šťastnej. Byl jsem happy, protože jsem dostal od Radúzy dárek k narozeninám , balíček quinoa, kterou jsme si dali k obědo snídani. 

Byli to moje nejvíc praštěný, nejvíc odvážný, narozeniny. Báli jsme se cestou domů všeho, co se šustlo, pohnulo a ozvalo. Ale protože jsme byli vedle sebe a drželi se za ruce, všechno dobře dopadlo.

Radúza je úplně nejvíc nejlepší kamarádka, se kterou jsem zažil strašně moc. Dá se říct, že jsem s ní zažil úplně všechno. I když, jedno jsme nezažili… ale to vůbec nevadí. Možná naopak, dobře že se to nestalo. O to víc se máme rádi jako výborný přátelé, kteří o sobě, o svých problémech, radostech, dětech a partnerech vědí hodně dost…

Radu, ještě jednou děkuji za ten nádherný večer, den, víkend. Děkuji za to, že jsi, že jsi mě vždycky otevřela oči a upřímně bez servítek si vždy řekla to, co si myslíš a většinou si měla pravdu. Děkuji za tvůj  úsměv…

Děkuji, Ládin, dnes Pražák ze Šumavy