Máš na to koule? Mám!

Občas je třeba najít odvahu a postavit se osudu. Postavit se životní situaci i když může být sebevíc těžká.  Zkusím to ...

Po třiatřiceti letech jsem ji opustil. Vyjasnili jsme si, že to nebyla žena, ale Praha. Ta velká, krásná, chaotická, přeplněná, anonymní, milovaná i zatracovaná. Já ji miloval.

Po skoro čtyřech letech jsem se rozhodl opustit další krásnou, milovanou, chytrou, láskyplnou, křehkou, oddanou, kreativní, zarputilou, ambiciózní, občas naštvanou, nesnesitelnou, ale upřímnou, nádherně smějící se krásku. Tentokrát to není Praha ani jiné město, je to žena, moje Zrzka. 

"Fejsbůky jsou plný krásných, občas nereálných věcí," řekla mi včera a vzápětí dodala "máš na to koule, abys tam tohle napsal? Že jdeme od sebe?" 

Zrzko mám. Tady na blogu jsem na sebe vyblil už takovejch věcí, že tohle je vlastně v pohodě, i když je to hodně osobní.

Mysleli jsme na to nejvíc, a sice být pohromadě. Mysleli jsme, že když budeme všichni pod jednou střechou, bude nám nejlíp. Bylo i nebylo. Strašně moc věcí nás ovlivnilo. Počínaje korona virem, konče zdravotními problémy nás tří s tím spojených, nemožností dávat Cipíska do školky, jezdit do práce, změny mého působiště v Praze a v zaměstnání až po všední starosti, všedních dní.

Tohle všechno vyústilo až do chvíle, kdy jsi nesnesla mít na ruce můj prsten a "nešetrně" jsi mi ho "vrátila". Tenhle silný okamžik, tvé emoce, mé rozpoložení, kdy jsem zjistil, že umřela kamarádka na rakovinu, několik nevhodně položených vět, a nezvládnutá situace nás obou byla na světě. 

Zrzko, křičím do celého světa, že jsem tě miloval celým srdcem, upřímně. Stejně tak jsem se zamiloval i do Cipíska. Byli jsme fakt pošahaná trojka, čehož jsou důkazem naše společné výlety, videa a fotky, které jsem rád poustoval na fejsbůcích. Z našich hlav tyhle krásné chvíle nikdo a nic nevymaže!

Jsou ovšem okamžiky, kdy se jeden dostane do slepé uličky, do kouta a nevidí jiné východisko. Cítí se být zahnaný tak daleko, že jen okamžitý obranný výkřik a útěk z daného místo mu zachrání život, duši.

Může to vypadat zbaběle, může to vypadat jako útěk, ale je to jen pokus o záchranu sebe sama a vlastně i tebe.

Proto jsem se rozhodl a řekl ti tehdy, že takhle to dál nemá cenu a že bude lepší, když si půjdeme každý svou cestou.

Bolí to, nelíbí se mi to, ale protože se mám rád a přeju si pro tebe a Cipíska jen to nejlepší nechám vás samotné. Společné bytí není možné. Ty to víš.

Nerozcházíme se ve zlém. Jsme slušní lidé, víme o svých silných stránkách i slabinách. Je třeba se dokázat postavit realitě a zachránit vše dokud to ještě jde a dokud to bolí jen trochu. Zní to nejspíš asi jako fráze, ale takhle to bude pro nás všechny nejlepší.

Zrzko moje krásná, miláčku. Děkuji za vše, co jsi mě naučila. Děkuji za vše, co jsem s tebou objevil. Děkuji, že jsi mě vzala na všechny ty krásný místa tady na Šumavě. Díky za to, že jsem mohl být po tvém boku spolu s Cipískem. Děkuji, že ses tenkrát podívala na tu internetovou seznamku a dala nám šanci. 

Dnes ta šance skončila. Jednou na to všechno budeme vzpomínat s úsměvem. Jednou vás určitě potkám a neuhnu pohledem, naopak budu rád, když se budeme moci vidět, podat si ruku, dát přátelský polibek a prohodit pár vět.

Děkuji ti 

Tvůj Vládin