Maminko, viď že mi nikdy neumřeš ...

Ležel klidně na zádech ve své postýlce a po chvilce mlčení, když vstřebal pohádku, pronesl tuhle zvláštně zvědavou větu ...

S mladíkem je prča. Je to rozumbrada, jak se patří. Dokáže vymyslet lotlovinu (rozuměj lotrovinu) a ještě jí vykecá mamině, protože jí přeci chystá On s Vládinem a je to hrozně tajný!!!

Řeč je o mým téměř šestiletým Cipískovi, který se vedle mě ocitl, co jsem se Zrzkou. A protože jsou děti naprosto bezprostřední, upřímné, tak z něj poslední dobou padá jedna perla za druhou. 

To když se ráno, ještě v posteli, všichni tři dohadujeme, kam pojedeme na vejlet. Třeba…

My poběžíme, mladík jede na kole. My máme svůj plán, který by mohl odsouhlasit i mladík, ale on si nás jen s ledovým klidem vyslechne, posadí se, ruce dá křížem a úplně vážně řekne: "hm, dobrý, ale já to mám vymyšlený takhle: pojedeme gévélégijotlejnem (rozuměj GW Train Regio ) na Kubovku, tam dáme občo a pak pomažeme do Vimperka na pizzu a cestou si v Lídlu koupím to moje oblíbený pitíčko jo?! " 

To se pak neudržíš a musíš se smát, protože on má svou cestu a my svou. Nakonec se vždycky dohodneme, ale občas je to souboj trasérů.

Sem tam ho popadne i těžký téma, jako tuhle. 

Zrzka mladíka uspává, povídají si, čtou se pohádky, mluví se o čemkoli. Přijde mi, že děti jsou večer, než usnou plný zážitků, postřehů a sem tam překvapí, až vyrazí dech.

Mladík usnul, slyším otevírání dveří od pokojíku a čekám, s jakou Zrzka přijde. Najednou vidím její červený oči a takovej ten spokojeno-překvapenej výraz se slzou v oku…

"Co se děje miláčku" ptám se zvědavě

"Víš, co mi ten náš Cipísek řekl? Prej, viď, že mi nikdy neumřeš, maminko? Úplně mě tím překvapil". 

"A dál? Co bylo dál?"

"No vysvětlila jsem mu, že každej musíme umřít, ale že tu mám ještě spoustu povinností, jak ho vychovat a vypravit do světa, do školy, do života…“ 

"A víš, co z něj vypadlo?" 

"Maminko, tak já se připravím a ty mě můžeš vypravit do světa hned po školce jo?!"

Nakonec si nechal vysvětlit, že umírání prostě patří k životu, ale že je to dáno tím, jak kdo žije, stará se o své zdraví, sportuje, dobře jí a usmívá se na celej svět. Pochopil i to, že na odchod má máma ještě spoustu času, protože máme před sebou ještě milion vejletů.

Je úžasný, jak ty děti chytají úplně všechno, co slyší kolem sebe! Jsou od vás pár metrů, vy si myslíte, že vás nemůže slyšet, ale opak je pravdou! On slyší VŠECHNO! To není možný, jak to dělaj prťata jedny. A pak to navíc ještě dokážou velice trefně použít, když se to nejmíň hodí samozřejmě.

Takže se snažíme se Zrzkou mluvit tak, aby to mladíka nikterak nenavádělo. Tak, abychom si nenaběhli na mladíkův slovní smeč.

Cipísku, až ti tohle budeme jednou vyprávět to bude srandy…