50/50 ...

Padesát na padesát, na začátku řešení je vždy tento poměr možností! Bohužel někdy i přesto, že se rozhodneme zprvu pro správné řešení, je vše nakonec jinak... 

"Ahoj synku, musím ti něco říct " zavolal mi jednou táta a v jeho hlase jsem slyšel něco divného. Cítil jsem, že se něco stalo, něco, co nechceš slyšet, ale na druhou stranu víš, že to nezměníš...

"Mám rakovinu a půjdu na chemošku". TICHO... následovalo hrozné ticho, které táta prolomil svým zápalem pro věc jako vždy. "Neboj, to bude dobrý já tu svini porazím" byl odhodlaný se s danou situací poprat. 

"Tati, já mám ale strach..." bylo jediný co ze mě vypadlo. Byl jsem v tu chvíli doma s rodinou a připadal jsem si hrozně bezmocný. "Tak došlo i na tátu" napadlo mě, když jsem dal telefon od ucha a posadil jsem se na gauč. Okamžitě mi proběhlo, jak náhle odešla mamina a že teď přijdu i o tátu? To ne!!!

Ačkoliv je to vždy hrozné takovéto věci slyšet, náš táta to bral sportovně. Byl od přírody pozitivně naladěný a vždycky říkal, že je třeba s danou situací bojovat a hlavně se z toho neposrat! A tak se tomu snažil jít naproti. Bylo to těžké, někdy dost bolestivé, jindy úsměvné. Zapojil se do programu "testování nových léků" u paní doktorky, která se o něj starala. V jeden moment byli výsledky PSA tak dobré, že jsme z toho měli všichni radost. Pak ovšem přišlo zase zhoršení. Bylo to jako na houpačce. Ta houpačka trvala čtyři roky. Jak píšu, bylo to všelijaké, i když v zásadě lze říct, že táta bojoval jako bejk a byl odhodlán tu mrchu porazit. Věřím tomu, že jen a jen díky tomu, že celý život bral s úsměvem, cvičil a byl svobodomyslný, tak ho ta mrcha nedostala hned. Dobojoval po čtyřech letech, kdy ho ve spánku porazila. 

V úterý jsem byl u táty doma, abych nechal odpočinout bráchovi a tátovo manželce, kteří byli pořád vedle něj. Já občas zajel z Prahy do Chomutova, abych se na taťku podíval, promluvil s ním nebo jen tak byl vedle něj. Následující týden ve středu ráno zemřel. Dneska když na ten den vzpomenu a uvědomím si, že jsem se ho naposledy ten den dotknul, pohladil ho, obejmul ho a řekl, že ho mám rád, vyhrknou mi slzy. Zároveň mi vyvstane na tváři i úsměv, protože vím, že odešel v pokoji. Že jsem se s ním rozloučil a oba jsme věděli nebo spíše cítili, že je to naše loučení a že jednou zase bude shledání...

Chybí mi, stýská se mi, hlavně po tom jeho hvízdání, po tom našem signálu, který jsme měli jen my, naše rodina... 

Chci touto povídkou dodat energii každému, kdo se vedle té zákeřné nemoci objeví v jedné či druhé roli. Nechť mu dodá odvahu do každého dne, který máme všichni před sebou. Nechť uděláme každý své jasné rozhodnutí o kterém jsme skálopevně přesvědčeni, že je to správné. Nechť máme všichni dostatek sil na zvládnutí toho nelehkého úkolu rozhodnutí "buď a nebo"...

A hlavně, pakliže máte někoho rád, tak mu to koukejte říkat co nejvíc to půjde, protože když už není, tak se mu to říká dost špatně...