Kolegyně blogerka, Zuzana Slabá, napsala blog, kde se už v nadpisu obrací na nás, ateisty, s otázkou, proč v Boha nevěříme, kdo nás od něj odradil. Já její otázku s dovolením otočím…
.
Nejen autorka onoho blogu, na který právě reaguji, ale i někteří, nebo některé další v diskusi pod jejím článkem opakovaně píšou v tom smyslu, že byli/y do jisté chvíle nevěřící, ale pak v Boha uvěřili. Mohly/i byste prosím být v diskusi pod tímto mým článkem trochu konkrétnější a doslova popsat jaká příhoda, událost, nebo cokoliv jiného Vás tedy přivedlo k tomu, že jste z ničeho nic uvěřili v Boha a ve vše co souvisí s křesťanskou vírou?
Jistě, jsou mnozí, kteří byli jednoduše ve víře vychováni, a tak prostě věří. Rozhodně nic proti tomu, ani nic proti nim, ani proti těm, co začali věřit, jak se říká až „cestou“.
Mě ale dnes zajímá hlavně ta část z věřících, kteří právě došli k víře až postupem času. Jak jsem předeslal, mnozí tvrdí, že je v životě potkalo NĚCO, co od základu změnilo jejich život i jeho vnímání, něco, co je dovedlo k bezvýhradné víře v Boha.
Co to tedy konkrétně bylo?
Taková událost si přeci zaslouží pozornost, přeci jen uvěření je nezpochybnitelně zásadní okamžik v lidském životě, mnozí věřící přeci říkají, že se jim okamžikem uvěření v Boha doslova obrátil život a jeho smysl.
Někdo by mohl argumentovat, že víra, nebo i cesta k ní je pro ně něčím tak srozumitelným, že o tom není třeba mluvit, někomu se do toho dokonce nemusí chtít z důvodu, že to pokládají za tak osobní, intimní věc, že si myslí, že do toho nikomu nic není.
Ano i ne…
Pokud někdo, jako konkrétně paní blogerka Zuzana Slabá klade veřejně otázky nám, ateistům – proč nevěříme, a chce slyšet či číst naše argumenty, myslím, že je adekvátní abychom my ateisté měli právo požadovat jasnou odpověď zase od ní – proč ona věří…?
Kdy a jak přesně k tomu došlo?
Víte, vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsem kdysi na vojně vedl debatu s jedním klukem odněkud z východního Slovenska, který věřil až fanaticky. Ta naše debata byla vlastně stejná, jakou vedeme tady - já argumentoval proč nevěřím a on proč věří. Jako příklad existence Boha ten kluk vyprávěl, jak jednou ještě před vojnou tam u nich na Slovensku zabloudil někde v lese. Měl hlad a žízeň a prý se začal modlit k Bohu, aby ho vyvedl z toho lesa a aby zařídil, aby se najedl a napil. A prý se stal skutečně "zázrak" - za chvíli prý opravdu vyšel z lesa a v údolí pod sebou uviděl nějakou vesnici, kde, jak když tam došel, zjistil, byl obchod s jídlem... Tomu tedy říkám zázrak hodný důkazu existence Boha... Jen jsem se ho tehdy zapomněl zeptat, zda mu v tom krámě něco dali zadarmo...
Nechci se v žádném případě dotknout těch, co v Boha věří, nicméně můj osobní názor na něj a na víru v něj je takový, že jak Bůh, tak víra v něj je berlička pro ty, co strašně potřebují věřit něčemu, snad protože nedokáží věřit sami sobě(?).
Možná Vás to překvapí, ale já Bibli četl (když už jsme tedy u víry v křesťanského Boha…), i když bych z ní určitě nedokázal citovat všechno zpaměti. Vadila mi na ní jedna věc - v Novém Zákoně Ježíš strašně moc hrozil těm, kdo v něj a v Boha nebudou věřit. Ne že by hrozil, že to bude on, kdo nevěřící potrestá, ale já tam tu hrozbu vnímal jako všudypřítomnou.
A to mi vadilo.
Většina věřících říká, že Ježíš je láska. Já se ale nemohu přinutit mít v lásce někoho, kdo mi nedává na výběr, kdo mne staví před jednoznačnou a jeho věc - buď budeš věřit ve mě, nebo je s tebou amen. I ve Starém zákoně jsem našel věci, které mi byly cizí - většina věcí tam popsaných na mě působila, že si lidé o kterých se tam píše brali Boha jako omluvu za cokoliv, čeho se dopustili. Vždy, když chtěli cokoliv udělat, respektive když to už udělali, naroubovali na to, že to bylo z vůle boží a basta. Když Abrahám chtěl podříznout syna Izáka, tak mu vůbec nepřišlo na mysl, že dělá zlou věc - jeho Bůh si to přál a tak nebylo o čem se bavit. Nebýt údajného příchodu, nebo příletu anděla, který ho poplácal po rameni, že jako dobrý, ale že Bohu bude stačit beránek, tak by podřízl vlastního syna, jako slepici. V podstatě takový příklad nutí věřící, že pokud nebudou slepě plnit přání Boha, tak je to špatně.
A s tím se já osobně nemůžu ztotožnit.
Samozřejmě, že chápu jistou „potřebu“ něčemu věřit, i morální rozměr dodržování takzvaných božích přikázáních, dle Bible donesených na dvou kamenných deskách z hory Sinaj Mojžíšem, který je měl dostat od samého Boha. Tomu všemu rozumím, chápu vývoj lidské civilizace i zásadní vliv Bible jako takové v onom vývoji.
Ale i přesto, že tohle všechno vnímám, nejsem přesvědčený o tom, že to, že se o těchto záležitostech už několik tisíc let hovoří a píše, znamená, že jsou založeny na skutečné události.
Můj „bůh“ je především lidský mozek, um a vůle. Lidská vůle, nikoliv ta Boží.
Ale pokud je tady někdo, kdo věří v tu vůli Boží, a kdo zažil něco, co ho přesvědčilo o boží existenci, prosím, napište o tom do diskuse, buďte konkrétní, jak jen to jde, aby na Vaši misku vah přibyly skutečné a relevantní argumenty.
Vyzývám Vás tedy, abyste využili možnosti argumentace a konkretizovali nějakou zkušenost - událost, která se stala přímo Vám, ne něco ve stylu "jedna paní povídala", ale konkrétně VÁM, která dle Vás jasně ukazuje na existenci Boha a správnost víry v něj.
Díky a jen do toho...
P.S. … jen prosím všechny „Bohuše“, co ji sice nikdy neviděli, ale věří, že ju dámy majů, aby se s argumentací snad ani raději neobtěžovali…
.
.
