Víra v Boha Ježíše Krista je krásná. Dává svobodu, ne k jakémukoli jednání, ale k jednání, které není z tohoto světa. Když vidím vzkříšení i utrpení Božího syna, vidím smysl života dnes až na věky. K víře v Boha mě přivedlo hledání smyslu života a pravdy o životě, hledání moudrosti jak žít.

Ve skutečnosti vám zde mohu přiznat, že můj život kromě skvělé manželky a zlobivých dětí za moc nestojí. Ale dosud jsem neskončil, tak se chci dožít také slov ze závěru evangelia - budete dělat stejné i větší zázraky než já - Ježíš. Ty zázraky mají sloužit třeba panu Vladimírovi, aby mohl poznat Boha a chválit jej, za celou krásu stvoření a moci, která je spravedlivá, rozumná a neporazitelná.

K víře v Pána Boha mě nejvíce vedla babička. Každý večer jsme s ní u postele odříkali modlidbu Andělíčku můj strážníčku, která byla krátká a podle babičky spolu s dobrým chováním, úplně postačující.

Babička měla špatné zkušenosti s církví, farář se do ní pěkně obouval, když jako služka u sedláka otěhotněla a vždy z kazatelny burácivým hlasem káral tato děvčata za jejich poklesky, zapomínaje, že ten kdo dítě stvořil, by měl býti hnán k zodpovědnosti. Díku tomu, přestala chodit do kostela a s Pánem Bohem rozmlouvala sama, nechtěla již žádného prostředníka v podobě nespravedlivého kněze. Babička byla můj vzor, tedy tento postoj jsem zaujala i já, jsem věřící člověk, který navštíví kostel pro tu neopakovatelnou atmosféru, ale jen v době, kdy je tam klid pro rozjímání.

Zážitek, který posílil moji víru se stal, když jsem šla pro lékaře k nemocnému tatínkovi. Tatínek marodil už asi deset let, asmatik s četnými záchvaty, mnohokrát jsem tuto tůru absolvovala. Ten den, při zpáteční cestě jsem dostala pobídku utíkej a doběhla jsem právě včas, abych umírajícího táty zachytila, když padal na zem.

Od té doby jsem si jistá, že je něco mezi nebem a zemí, co nás vede, chrání a nabádá, je jen na nás, zda se řídíme popudem, který cítíme.

Ale možná přece jen jeden zajímavý postřeh z mého blízkého okolí. Můj blízký příbuzný nebyl ve víře vychován, najednou z ničeho nic ho napadlo že začne chodit do kostela, sám od sebe, nikdo ho k tomu nijak nenutil. Od doby co tam začal chodit se z něho stal téměř až fanatický katolík, který se pravidelně modlí a vše dodržuje, a zajímavé na tom je, že od té doby se mu v životě začalo výrazně lépe dařit, vpodstatě ze smolaře se stal člověk, který na co sáhne to se mu daří.

No ... já bych byl opatrný se spojováním víry a úspěšnosti. Hlavně vůči těm, co nevěří. Opravdu to nemusí souviset, jsou věřící, na které dopadá jeden průšvih za druhým.

Karma za PS na konci článku Jinak nepatřím do skupiny, která vás zajímá , byla jsem ve víře vychovaná. Ale pochybnosti z pasáží v bibli, které jste zmínil sdílím. Taky mi vraždící Bůh ze starého zákona nepřipadá nekonečně milující. Moje chápání je omezené, nemusím rozumět všemu, přistupuji k tomu s pokorou. Občas nějakou část bible dobře vysvětlí v kázání osvícený kněz /taky ne každý/. Nicméně Bůh nám dal rozum, abychom přemýšleli, a přemýšlející bytost občas musí přepadnout pochyby, jak to vlastně je.

Tak jsem v rychlosti proletěl diskusi a musím konstatovat jedno. Kromě pana Petříka, který zde opět předvádí jeden ze svých prověřených dokladů ignorance, se všichni ostatní točí v kruhu dokolečka jako v mosh pitu při metalovém koncertě. Myslím si, že za to může pane Vladimíre i trošku konfrontační ton vašeho blogu a některých vaších reakcí.

Co vás vlastně zajímá? Opravdu vás zajímá jak se z nevěřícího stal věřící, jak k tomu došel, co jej k víře přivedlo? Anebo je váš dotaz spíše takovým tím... no pro přirovnání musím znovu uvést scénu z filmu Dědictví... tedy takovým tím podle vzoru Chýlkové " nechápu jak někdo může věřit".

V každém případě, od člověka, který tu víru má skutečnou a pravdivou, se odpovědi nedočkáte. Samozřejmě někdo vám může napsat, že třeba tím momentem bylo uzdravení jeho dítěte nebo ženy nebo rodiče z nějaké fatální choroby. Vím o případech, kdy se někdo najednou probudil a najednou to v sobě cítil a kdybyste jej na skřipec natáhli, neuměl by vám vysvětlit ani to co cítil natož proč a jak. Prostě to najednou v něm bylo. A to je možná ta podstata. Že nejen víru ale i Boha i Satana máme každý v sobě. A že naprosto zbytečné je hledat jej někde na nebi, v palácích v Himalájích, či v lesích Skandinávie. A je také nepodstatné pátrat po tom co tím či oním myslel a dávat mu jména a přít se o to, které z těch jmén je správné. To vše co je důležité, je v každém v nás. A proto já například, pokud bych mohl hovořit za sebe, považuji za nesmysl domnívat se, že Bůh potřebuje nějakého posla, který nám vše objasní. Proto také nevěřím v existenci ateismu. Zkrátka. Nehledejme něco co máme v sobě. Hledejme především sami sebe a pak možná i toho Boha najdeme. A můžeme ho nazvat třeba ego. Na tom zase tak moc nezáleží.

Pane Braune,

Vy jste našel Boha i Satana v sobě?

Tak, to Vám gratuluji, protože já jsem v sobě nic takového nenašel.

Jak na tom jsou vlastně Číňané? Zde se něco říká o západním a východním způsobu myšlení ... Zde jsou osobnosti Konfucius a Mistr Lao-c'. Zde možná západní civilizace více staví na levé mozkové hemisféře, kde je cit pro realitu, řád, čas, autoritu, hierarchii, rituály, formu, stav, zde platí ohněm a mečem. Východní způsob myšlení zase více odpovídá pravé mozkové hemisféře, kde je cit pro celek ale bez nějakých forem, tvořivost, kreativita, láska, vztahy, harmonie, celek, zde platí zase to, že se stáčí anebo uzavírá do kruhu ...

Mě zase napadá, kde byl křesťanský Bůh třeba v době egyptských faraonů? Byli to oni, kdo se mýlili, když vyznávali tolik božstev, i když ano, jejich hlavním bohem by Re, tedy Slunce? Byl onen jejich sluneční bůh tím samým bohem, kterého později "objevili" křesťané...?

V Novém zákoně? No Nový zákon je oproti starému úplná selanka.

Starý zákon je v podstatě militantně-fundamentalistický cestopis, z pohledu morálky nebo etiky docela masakr. A ano, četl jsem ho.

Jako kluk jsem četl Starý zákon, bavilo mě to, samá válka a vražda - Nový zákon pro kluka v 10 letech nuda. Dostalo se

mi do ruky zkrácené vydání, nějaký katechismus v salátovém vydání.

Co vede lidi k víře a dejte mi konkrétní důkaz, popis chvíle, hnutí mysli, kdy se tak stalo je požadavek tak nereálný, který vlastně spíše svědčí o tom, že tazatel hrubě nepochopil tu podstatu a spíše jeho snahou je zde prezentovat jeho víru ve zdravý rozum a vědomosti a tak nějak si potvrdit, že ateistický názor je vlastně ten správný.

Naprosto dokážu pochopit odpovědi vědců na otázky Co bylo před velkým třeskem? Jestliže se vesmír neustále rozpíná a zároveň je nekonečný, tak kam se teda rozpíná? Co je za hranicí vesmíru? A jejich odpověď je "Asi bůh."

Co se týče exaktních důkazů, jak nevěřící tvrdí, že dokazují, že Bůh není. odpověď je jednoduchá. A co když právě tyto důkazy nám ukazují boží záměr?

Problém pana Kroupy je v tom, že jak sám říká. "No vidíte a mně nedělá problém uznat, že člověk je právě jen tím zvířátkem se sobeckým genem."

A je to tak v pořádku. Někteří prostě budou věřit v něco vyššího a nějaký vyšší řád a někteří budou věřit jen tomu na co si mohou sáhnout. Oba směry jsou v pořádku. Představa, že jedni jsou ti lepší a ti druzí ti horší vyplývá jen z toho, že jedni druhým rozumět prostě nechtějí.

Prostě některé věci v podání pana Kroupy mohou připomínat jisté pořekadlo o perlách.

Odpovědi vědců "asi Bůh" nemyslí tak doslova jak by to chápali věřící (mimochodem otázka "kam se rozpíná" nemá smysl a není tam rozpor mezi nekonečností a rozpínáním) . Nevěřící netvrdí že dokazují neexistenci Boha, neexistenci dokázat nelze.

"Někteří prostě budou věřit v něco vyššího a nějaký vyšší řád a někteří budou věřit jen tomu na co si mohou sáhnout. Oba směry jsou v pořádku"

- Pokud budu věřit i na to, na co si nemohu sáhnout, tak pravděpodobně věřím v něco co není, výmysl považuji za realitu. Je to v pořádku na to přesto věřit? Jak si potom můžete vážit sám sebe?

Jak uvedlo více lidí, osobní zkušenost v tomto prostředí asi nikdo neposkytne. Zkusím napsat pár zobecnění různých možností uvěření v Boha:

1. Nejčastěji se objevuje zmínka o osobní zkušenosti, ale ta může nastat v různém kontextu. Může být izolovaná bez dalších souvislostí, nebo s vnějším podnětem jiného člověka (lidí), knihy, události atd.

2. Příklad života jiných lidí. Vidím na životě druhého, že popsané mechanismy víry fungují, i když s nimi zkušenost sám zatím nemám.

3. Na základě vědeckého bádání. To asi leckoho překvapí, ale děje se to. V týmu vědců zkoumajících Turínské pláto byli věřící i nevěřící, a někteří nevěřící na základě výsledků výzkumu, které měli z první ruky, po čase uvěřili. Vědeckému bádání byla podrobena řada dalších křesťanských artefaktů. Část vědců říká o předmětu svého bádání a zákonitostech, jež odhalují, že za nimi musí stát nějakým způsobem inteligence jako jejich zdroj. To říkal třeba A. Einstein, organizované náboženství přitom odmítal.

.

Něco konkrétního přece jen mám - odkaz na přednášku Charlese Whiteheada, ve které mluví o tom, jak se svou manželkou uvěřili v Boha. Je to kombinace bodů 2 a 1. V záznamu asi od 27. minuty. Více aspektů přednášky může být pro ne "insidery" nezrozumiteľných. Nechybí v ní anglický humor.

http://www.tv-mis.cz/titul.php?id=1264