Tento můj blog se možná bude někomu zdát nejen dlouhý, ale možná i značně nekorektní. Ať si, já si za ním stojím od prvního písmene, až po poslední tečku, už mě nebaví chodit po špičkách kolem horké bolševické kaše...
.
Řada lidí si dnes klade otázku - jak se to mohlo stát?
Jak?
Takhle...!
Zvolení soudruha Ondráčka do jeho nové funkce zdvihlo skrze jeho minulost mnoho lidí ze židle. To je typické – údiv v momentě, kdy pohár přetekl, zatímco stále přitékající vodě, dokud byl pohár poloprázdný, nebyla věnována vůbec pozornost.
Chyba se samozřejmě stala hned na začátku našeho pokusu o život v demokracii. Většina z nás si tehdy asi naivně myslela, jak bude všechno jiné, jak nebudou mít v budoucnu bolševické kreatury žádnou šanci nám otravovat život, ale přitom jsme zapomněli na jednu důležitou věc – zapomněli jsme pro to jaksi něco více udělat…
My, kdo tu dobu pamatujeme, vzpomeňme si na to, jak to tehdy během Sametu probíhalo – v tehdejší atmosféře by se našlo jen málo těch, kdo vlastnili rudou knížku, kdo by ji v ten čas nezahrabali co nejhlouběji do skříně pod staré svetry a šátky po babičce. Tehdy na kratičkou chvíli chodili komunisté div ne kanálama, jen málokterý z nich byl ochoten nahlas a veřejně přiznat, že je „u nich“.
Jistě, pár kovaných se našlo, ale takoví ti „obyčejní“ lidé, kteří byli ve straně jen z prospěchu a z blbosti, ti se snažili co nejrychleji se zorientovat a buď rychle převléci kabát, nebo ho alespoň otočit rudým svrškem dovnitř.
Problém byl v tom, že ta „revoluce“ byla Sametová, úmyslně dávám do uvozovek jen slovo revoluce, protože revoluce to nebyla, ale ať už to bylo cokoliv, sametové to bylo… a bohužel až moc, jak se ukazuje v těchto dnech…
Naše mladá demokracie tehdy poměrně rychle zaujala postoj k nacismu a k jeho pohrobkům, kteří i u nás objevili holící strojky a kteří si jimi začali vyholovat lebky. To se tak nějak rozumělo samo sebou. Asi nikdo soudný nemohl počítat s tím, že když vyjde do ulic s vlajkou se svastikou, nebo když bude na ulici veřejně ukazovat, jak vysoko vyskočí jeho pes, že se to neodrazí na jeho trestním rejstříku.
Chyba byla, že si většina občanů nedokázala hned po Sametu vydupat, že to samé zavedeme i pro ty, kdo by se chtěli po ulici prohánět s rudou vlajkou a řvát přitom něco o Internacionále. Tehdy k tomu byla příhodná doba, tehdy, když byly ty rudé knížky na chvíli zahrabané pod těmi starými svetry a kdy byl odpor proti komunistům takřka veřejnou povinností…
Komunistická strana měla být tenkrát postavena jasně mimo zákon a basta fidli. Tehdy by to občané - voliči skousli bez problému. Nálada ve společnosti tomu přála, jenže jakmile se komunistům a hlavně jejich voličům, těm s kabáty na chvíli otočenými rudým svrškem dovnitř, dopřál čas a prostor, vedlo to v důsledku k soudruhovi Ondráčkovi i s jeho dnešní novou parlamentní funkcí.
A protože k tomu nedošlo hned po Sametu, protože jsme nedokázali jednoznačně zakázat komunistickou stranu a všechny její klony, se všemi proprietami, které k bolševizmu patří, proto dnes vídáme na výročí narození Klementa Gottwalda jeho pohrobky u jeho hrobu kvílet Internacionálu, proto se z nich ZNOVU stává klubko vlivných hadů, bez jehož požehnání u nás nejsme schopni ani sestavit vládu.
Protože jsme naivně dovolili, aby vystrčili hlavy z přítmí, protože jsme tehdy jasně nedali najevo Havlovi a spol. že nechceme žádné – „nejsme jako oni“, protože jsme s nimi tehdy nedokázali zatočit tak, aby je přešla chuť na stranickou existenci a třídní boj, proto máme dnes v čele sněmovního výboru pro kontrolu GIBS pana, pardon, soudruha Ondráčka. Zakládali jsme si tehdy na tom, jak krásně a bez násilí, sametově, u nás došlo ke změně režimu, aniž jsme si uvědomili, že bez určitého stupně tvrdosti a nesmlouvavosti pouze oddálíme problém do budoucna. Do dneška, kdy se blíží vrchní v rudém saku s účtem k proplacení za naši naivitu. Protože jsme tehdy dovolili komunistům i nadále se podílet na moci, mohou nám dnes ti samí komunisté otloukat přes ústa svými rudými knížkami demokracii, kterou se zaštiťují.
Ti komunisté, kteří dělali všechno proto, aby žádná demokracie v naší zemi nebyla, dnes dělají všechno přesně v duchu myšlenky, že demokracie má tu nevýhodu, že zatímco slušným lidem ruce tak trochu svazuje a v mnohém jim brání, gaunerům je rozvazuje a dovoluje jim takřka vše.
Samozřejmě, otázkou je, zda jsme vůbec měli šanci na to, aby vše dopadlo jinak. Já se obávám, že jsme ji neměli. Neměli jsme ji z toho prostého důvodu, protože jsme už tehdy během Sametu byli vmanipulováni do rádoby plyšového postoje odpuštění ke všemu, čím KSČ dusila naše životy. Tehdy jsme to neprokoukli, nešlo to, tak strašně jsme chtěli konečně žít nějak smysluplněji, nějak mírumilovněji, nějak … nějak lépe, dobře, šťastně, bez násilí a dalších represí, a do tohoto vysněného nového světa nám tvrdé zatočení s tehdejšími našimi v podstatě spoluobčany nezapadalo.
A to byla právě chyba, za kterou platíme dnes a nedej bože ještě platit budeme.
Oslavovat Hitlera, nebo Heydricha dnes nesmíme. Pokud ale budeme chtít vzdát hold Gottwaldovi, Husákovi, nebo třeba i Stalinovi, žádný problém, stačí zamávat rudou knížkou, odvolat se na parlamentní demokracii a můžeme se za zpěvu budovatelských písní třeba přímo na Václaváku zabalit do rudé vlajky a ožrat se, jako mužici.
Dnes máme doslova bezzubý zákon proti potlačování práv a svobod, zákon proti totalitním režimům.
K čemu nám ale takový zákon je, když nejen že staří komunisti nevymřeli, ale naopak se beztrestně "rodí" další a další. Vzpomínáte si na ten vtip, co koloval po Sametu, jak se budou za pár let chodit dívat děti na komunisty do zoologické zahrady?
Jen aby se za pár let nechodily dívat děti komunistů na bláhové demokraty, co budou také za plotem, ovšem (zase…) za plotem z ostnatého drátu…
Pak si budeme možná pozdě říkat, že jsme měli být tehdy po Sametu, alespoň v něčem, „jako oni“…
Když nebyla vůle a síla dát tehdy té komunistické stvůře jednou pro vždycky přes držku, tak dnes už má bohužel jakékoliv poštěkávání směrem k jejím poslaneckých lavicím asi tak stejnou váhu, jako když půl kilová čivava štěká na devadesáti kilového mastifa, stojícího bezpečně za plotem.
Nemůžete vyhrát nad nepřítelem, když ho kompletně neporazíte, když ho neodstřihnete od moci. To, že komunisté jsou nepřátelé všech slušných lidí, už dokázali s vervou a nasazením sobě vlastním, a dělali to rádi. Přesto jim slušní lidé nechali po Sametu zcela bláhově a na stříbrném podnosu podíl na výkonné moci.
A teď ti samí slušní lidé slušně a marně demonstrují a pláčou nad rozlitým mlékem. Myslíte si, že kdyby to bylo naopak, že by byli komunisté také slušní? Copak oni se nezmocnili v roce 1948 moci nad námi všemi silou a bezkrupulózním násilím? Jak jsme proboha mohli v roce 1989 zapomenout na všechny ty naše spoluobčany, které komunisti umučili ve svých lágrch, na všechny ty popravené, na ty tisíce zničených rodin? Na zdevastovanou zem, na ukradenou morálku, na všechno dobré, co v nás komunisté čtyřicet let zašlapávali do země? Jak jsme mohli zapomenout na to že nás komunisté po čtyřicet let drželi násilím v ohradě z ostnatého drátu, jako dobytek?
Kdo nám dal právo na to všechno zapomenout?!
Škoda, že jsme si tohle všechno v roce 1989 více neuvědomovali, že jsme neměli tehdy více odvahy a že jsme se podle toho nezařídili. Nemuseli jsme dnes znovu chodit na Václavák, paradoxně znovu ze stejného důvodu, jako tehdy před téměř dvaceti devíti lety - zase z důvodu protestů proti komunismu. Chápete tragičnost té situace...?!
Život je asi opravdu kruh, často vlastní vinou podělanej a tragickej kruh...
.
