Náš pan prezident si plete pojem – lidovost, s pojmem – buranství. Troufám si tvrdit, že od dob Gottwalda nebyl na Hradě nikdo, kdo by byl tomu druhému pojmu tak zatraceně blízko…
Je to jako nekončící zlý sen. Vždycky, když je dopředu ohlášena nějaká událost, které se má náš prezident Zeman zúčastnit, trnu, co přijde. Koho urazí, před kým se poníží, v jakém přijde stavu, koho označí „polibkem smrti“ za svého „přítele“, jakou zvyklost, jaký řád a čeho smysl opět devalvuje a sníží na úroveň hospody čtvrté cenové…?
A mohl bych takto pokračovat hodně dlouho.
Jako by nestačilo chování jeho samotného, ještě se obklopuje lidmi, kteří mu všemi silami pomáhají snížit už takhle pod zem zadupanou laťku úrovně čehokoliv, na co si jen lze vzpomenout.
Když to není hradní kancléř Mynář, který není schopen pro svou minulost získat ani tak základní dokument nutný pro jeho funkci, jako je bezpečnostní prověrka, což samo o sobě svědčí o mnohém… tak je to šéf hradního protokolu, který nemá vzdělání, kterým se prsí, a kterému je šumafuk, v jakých hadrech se kdo objeví při nejvýznačnějším oficiálním ceremoniálu, jaký naše země má. Jako třešničky na zkaženém dortu se mi jeví noví přátelé našeho pana prezidenta - pan Nečas, nebo režisér – buran všech buranů Sedláček.
Ten první dokázal skrze svůj poklopec položit vládu, totálně rozložit několik nejdůležitějších struktur státního aparátu, aby dnes rozdával rozumy jen proto, že ho Zeman vzal sebou na kantonské nudle a pekingskou kachnu…
Ten druhý dokázal jen to, že při rektálním alpinismu do prezidentského horského masivu je nejvhodnějším ochranným oblečením fleecová mikina…
Jedna ostuda střídá druhou, jedno ponížení Česka převyšuje další.
Do našeho podvědomí jsou z Hradu vysílány informace, že je běžné sprostě bourat zažité tradice, zakalené věky a prací našich předků. Že je běžné vídat politiky ve stavu, v jakém se jinak nacházejí mužici po svérázném národním rybolovu. Přestáváme se divit podrazům a urážkám. Děláme si legraci z věcí, ze kterých by nám měly vstávat vlasy hrůzou na hlavě.
Cítíme zvrácenou jistotu, že příště to bude ještě peprnější, že to, co nám hradní divadelní soubor předvádí, není nic proti tomu, co se na nás ještě v budoucnu chystá.
Čeho se dočkáme příště?
Budeme svědky vepřových hodů se striptýzem v chrámu sv. Víta, nebo soutěže miss mokré tričko zaměstnanců hradního protokolu?
Budeme si muset zvykat na to, že hranice mezi vkusem, lidovostí a totálním prasáckým buranstvím neexistují?
Kolik toho unese český lev s moravskou orlicí, než bude z jednoho předložka před chlívem, a z druhé mašlovačka na potírání pečícího se vepřového bůčku?
Co můžeme dělat proto, aby se do naší země vrátila čest, úroveň a zdravý, nikoliv jen selský rozum…?
