Ministr zdravotnictví nám zakázal veřejně zpívat. Ne proto, protože by neměl rád zpěv, ne proto, protože by se zbláznil. Zakázal to z důvodů zcela jiných…
.
Na včerejší tiskovce se národ dozvěděl, že spolu se začátkem nouzového stavu, bude od 5.10. zakázáno (mimo jiné) i hlasově veřejně preludovat. A hned se vyrojila spousta lidí, co se zaštiťuje veličenstvem katem Karla Kryla, nebo co situaci připodobňuje k problémům ševce z pohádky Pyšná princezna, protože ten prý také nesměl zpívat, a když chtěl, až musel, nezbývalo mu než přeběhnout hranici do země krále Miroslava, kde mohl kokrhat dle libosti.
Z takových názorů mám pocit, že je psali či říkali lidé z polospánku, přičemž v tom stavu nebyli schopni domyslet logicky a do důsledku ani promile z problematiky, se kterou se dnes potýkáme.
Zpěv, což potvrdil i ministr zdravotnictví, pan Prymula, patří do činnosti, při které vylétává z úst zpívajícího nekontrolovaně veliké množství kapének, které na sebe logicky vážou kdejaký bacil, v dnešních dnech je vysoké riziko, že se v každé té kapičce slin a aerosolu vylétávajících z úst, může ukrývat ne jeden vir, ale celé stádo virů.
Pokud by tomu tak nebylo, pak by nehrozila nákaza od jednoho člověka směrem ke druhému formou kapének – jenže snad každý rozumný člověk ví, že tomu tak bohužel je.
Pokud by bylo umožněno infikovat tímto způsobem lidi okolo sebe, pak by veškerá další opatření byla k ničemu – k čemu pak roušky, k čemu pak rozestupy, k čemu pak ochranné overaly a masky pro lékaře a záchranáře, kteří přicházejí do styku přímo s nakaženými…?
Bohužel je tedy zpěv jedním z rizikových činností a jako na takovou je třeba na ni pohlížet. „Zákaz“ zpěvu navíc přeci nebude trvat od 5.10. až do skonání světa, jde o nejnutnější dobu, po kterou se budeme muset obejít i bez dalších věcí.
Když tak vidím, jak s lidmi zacvičí taková věc, jako je dočasný zákaz veřejného zpěvu, kolik se najde těch, co za tím vidí jen a pouze nějaký snad šikanózní zákaz, kolik jich vidí v takovém krátkodobém opatření problém, se kterým se nehodlají smířit, nechci si vůbec představovat, co by tací lidé byli asi ochotni, respektive neochotni, obětovat v případě, že by šlo o otázku třeba napadení naší země. Když si představím, kolik pevné vůle, pokory a sebeobětování musejí třeba prokazovat denně lidé v Izraeli, kteří musejí být všichni, muži i ženy, připraveni doslova každý den bránit své životy a existenci svého státu před svými nepřáteli, musím se za naše některé občany vyloženě stydět.
Spousta z nich nedávno velebila pana Vystrčila, který mnoha z nich prý vrátil národní čest, když se postavil Číně. Jo, to se to velebí „odvaha“ jiného, ale když přijde na lámání chleba a je třeba, aby všichni na pár dnů, nebo týdnů zatnuli zuby a táhli za jeden provaz, už se projeví neochota, osobní pohodlnost, dětinské zástupné problémy, které prý tomu či onomu brání postavit se věci – nemoci, čelem.
O mě, který na téma COVIDu píšu už několikátý článek, ti samí lidé říkají a píšou, že jsem prý hysterka, že jsem připosraný strachy z nákazy, že jsem ovce, která prý bezmyšlenkovitě plní nařízení a zákazy. Nemohu si pomoci, ale mně přijde spíše hysterické to, když někdo vyšiluje z toho, že nebude moci po dva týdny veřejně zpívat. Prý chudinky děti, když nebudou moci o hodinách zpěvu zpívat…
No, nebudou, protože kdyby směly, pak by se mohl rovnou zrušit příkaz nosit při vyučování roušky. Co se koncertů, muzikálů a dalších představení se zpěvy týká, tak i tam to má logiku, která bohužel mnohým uniká. Ozývají se i zpěváci, ani oni si neuvědomují, že jde o opatření, které má především chránit je navzájem a skrze ně pak celou okolní společnost.
Existuje nějaký zákon, který myslí na to, že je trestné vědomě roznášet nějakou nakažlivou chorobu. Pokud tady tedy máme neutěšenou situaci, která vede k plnění nemocnic a pohřebních uren, je třeba přijmout taková opatření, aby k tomu plnění docházelo čím dál méně, ne naopak. Nikdo tedy nemá právo chovat se tak, aby byl rizikem pro ostatní, nikdo nemá právo ohrožovat ničí zdraví či životy.
Když se ještě vrátím k těm výkřikům z polospánku, týkajících se Krylova veličenstva kata, který zakázal v zemi zpívat, nebo k tomu ševci, co běhal zpívat přes hraniční čáru, tak bych rád některým lidem, kteří se těmito dvěma příklady zaštiťují, připomněl, že veličenstvo kat nezakázal zpívat z důvodu nákazy, ale proto, aby si někdo nezpíval, co mu slina na jazyk přinese…
A ten švec?
Ten si nemohl zpívat ani doma, což ale dnes a u nás nikomu žádný ministr nezakazuje.
Podtrženo-sečteno, zpívat se u nás smí, ale nesmí se to dělat tak, aby kdokoliv nakazil nemocí COVID-19 někoho cizího.
A o tom to je, jde o boj s nákazou, nikoliv o nějaké zbůhdarmé a zlomyslné trestání zpěvného lidu za to, že vůbec je.
Když vláda v létě nedělala skoro nic, respektive asi dost málo, bylo jí to vyčítáno – po zásluze, i já jsem si smočil. Když dnes ale konečně něco dělá, najdou se tací, co mají pro její úsilí opět jen výčitky. Tamten zákaz je prý zbytečný, tamto omezení je prý nesmyslné.
Nevím jak kdo, ale já budu vždy raději věřit lidem, o kterých vím, že mají přístup k veškerým potřebným informacím k tomu, aby rozhodovali co je třeba dělat či co se dělat nesmí. Z výše popsaného je asi patrné, že ani trochu nevěřím lidem, kterým se zdá nesmyslné všechno, co jen trochu v této vážné situaci komplikuje jejich život.
Nikdo nikdy netvrdil, že boj s COVIDem bude procházka růžovým sadem. Všichni jsme nesčetněkrát slyšeli či četli, že to bude bolet, nejen nás, ale celý svět – doslova.
Ale já vím, v polospánku se na takové nepříjemné věci rádo a snadno zapomíná…
..
