O některých lidech se říká, že vyhledávají potíže. Pohled na spoustu věcí, je ale myslím relativní...
Pomalu usrkával už z druhý skleničky a já se nudil. Kouskem hadru jsem leštil nevyleštitelnou sklenku s oťukaným okrajem a byl jsem trochu naštvanej, že nejsem v baru sám.
Bejt tady sám, zalezl bych si na chvilku na lavici, na který vždycky večír sedával starej Samuelson. Ten Samuelson, kterýho nedávno dohnala zubatá v podobě souchotin, co si uhnal tam dole v Kalifornii, při tý velký, zlatý horečce.
Teď tam večír co večír sedává mladej Vikers, ale ten tam dlouho zahřejvat flek nebude, páč je drzej jako vopice a spíš dřív než pozdějc, ho někdo sejme.
Toho chlápka u barpultu jsem nikdá neviděl. Na tom vlastně není nic tak divnýho. Já už tady viděl spousty mužskejch, co jsem před tím nikdy neviděl.
Tenhle byl ale tak nějak jinej.
Už když se před ním s houpnutím a zavrzáním otevřely lítačky, jako by i mouchy zapomněly na to, co mají dělat, přestaly otravovat a sedly si fofrem někam na prdel.
Nebyl to žádnej drban, to ne. Jen byl snad trošičku víc zaprášenej.
Jako po dlouhý štrece.
Mrknul jsem z okna a uviděl jsem tam venku to, co jsem čekal, že tam uvidím. Malej, šlachovitej, ale určitě chytrej a houževnatej jako vopice, stál tam u úvaziště kovbojskej koník. Koláče prachu na jeho kejtách potvrzovaly to, že svýho pána vezl dlouho a z pěkný dálky.
Druhým okem jsem sjel toho, kdo ještě před chvilkou dřepěl v jeho sedle.
Vysokej byl, to jo, ale asi nejnápadnější na něm byly jeho vlasy. Spíš světlý než hnědý a hustý. V zakroucených pramenech, splývaly mu až přes ramena. Ve vousech měl prach a v očích takovou divnou lhostejnost.
Dlouhej kabát zakrejval to, co mu zakrejvat měl, ale já to stejně zahlídnul. To když si jeden cíp odhrnul na stranu, aby se dostal k váčku za pasem, ze kterýho vytáhnul stříbrnej dolar. Ten dolar cinknul o pult a to, jak se zalesknul, jen o malinko překrylo záblesk pažby revolveru, vykládaný snad slonovinou, snad perletí, kterej měl taky za pasem.
Mlčky ukázal na lahev za mýma zádama a zvednul jeden prst.
Nejvíc se mi na něm nelíbily ty jeho lhostejný oči. A to jsem si byl setsakra jistej tím, že nejsem z těch, co by mohli tohohle chlápka nakrknout.
Ani vlastně nevím, jestli jsem pocejtil úlevu, nebo zvědavost, když se zase ozvalo vrznutí lítaček a do přítmí k nám vešel Pete Sinclear.
Pomalu došel k druhýmu konci pultu než stál můj první odpolední návštěvník a choval se divně. Teda jako Pete myslím.
Díval se rovnou před sebe, stejně jako ten chlápek co stál těsně přede mnou a přitom se mi to jevilo tak, jako by si ti dva čučeli do očí.
„Možná se tady dneska fakt objeví..."
„Možná."
„Možná nebude sám."
„To tak bejvá, že lidi nebejvaj sami. Některý lidi maj kolem sebe podobný lidi, jako jsou voni sami."
„Myslel jsem to trochu jinak."
„Možná."
„Možná si rychlej. Hodně rychlej. Jenže vždycinky je možná dobrý počítat s tím, že se najde někdo ještě rychlejší."
„Možná."
Připadal jsem si, jako někdo, kdo přikvačí k vozu komediantů ve chvíli, kdy ta jejich taškařice co hrajou, už došla do druhý půlky. A dost možná ještě dál. Ti dva, myslím Peteho a toho vlasatýho dlouhána, ti dva se spolu z dřívějška znali. Co mě mátlo, bylo to, že Pete nebyl najednou vůbec ten „starej" Pete, kterýho jsem znával.
Zdálo se, že toho druhýho tak nějak respektuje víc, než kohokoliv, koho jsem znal a kdo tak úplně jasně nesdílel Peteho názory.
„Měl jsem tady až doteď vždycky klid...", povídá Pete a natočil se k tomu neznámýmu chlápkovi tak nějak víc čelem, snad aby byla líp vidět jeho šerifská hvězda, co měl připíchnutou na prsou.
„Jo, slyšel jsem. Gratuluju, Pete", mrknul neznámej po tý blejskavý nádheře, co značila, že je Pete u nás zákonem a pozvednul sklínku, jako by k přípitku.
„Von už je jinej, Bille. Nechal toho."
„Jeho mrtví jsou ale porád mrtví, Pete."
„Von se usadil. Oženil se..."
Teprve tohle asi bylo něco, co ten kudrnáč nevěděl. Na chvilku se mu rozšířily ty jeho lhostejný oči, ale hned je zase přimhouřil, jako by tomu, co právě slyšel, ani nechtěl věřit.
Potom bylo ticho.
Docela dlouho bylo ticho.
Teda, pokud se dá považovat za ,,dlouho" čas, než jeden docucá sklenku whisky.
Potom se ten vlasáč narovnal a povytáhnul si oběma rukama kalhoty. Teprve v tu chvíli jsem si všimnul, že nemá za pasem jeden kolt, ale dva.
Oba měly pažbičky vykládaný, snad slonovinou, snad perletí. Byl to jen mžik, co jsem je zahlídnul, ale pamatuju si ten záblesk dodneška.
„Má děcka?"
„Zatím ne, ale slyšel jsem, že snad brzo mít bude."
„Dobře, Pete. Doufám, že tady budeš mít klid i dál..."
Otočil se a pomalu šel ke dveřím. Šerif Sinclear se otočil taky a opřel se zádama a loktama o desku barpultu.
„Mám mu říct, že jsem s tebou mluvil, Bille?"
„Jak chceš, Pete", pokrčil dlouhán ramenama a zastavil se těsně před lítačkama.
„Jetli mu to povíš, tak mu taky řekni, že pro něj nebudu nikdy dost daleko na to, abych se nedozvěděl, jestli někdy šlápne vedle. A vy", ukázal prstem na mě, „...vy si ty zbylý drobný z toho dolaru nechte a kupte za ně olej. Tím olejem promažte ty zatracený, vrzavý panty tady na těch lítačkách. Dost možná, že někdy budu potřebovat, aby se otevíraly potichu..."
Cvrnknul si do zaprášenýho klobouku, kterej si posadil na tu svojí kudrnatou hřívu, zavrzalo to a byl pryč.
Oba, já i šerif Sinclear, jsme oknem sledovali, jak došel ke svýmu koni, vyhoupnul se na jeho hřbet a pak nám zmizel z dohledu za rámem toho ušmudlanýho okna.
„Taky pudu", brouknul šerif a už stál taky v těch lítačkách, co se ještě ani nestačily zastavit.
„O kom to byla vlastně řeč Pete? Myslím jako, kdo je ten, co ho chtěl ten chlápek sfouknout...?"... zeptal jsem se a dál jsem předstíral zájem o tu otlučenou sklínku, co jsem celou tu dobu držel v ruce, jako bych ji čistil.
Na to mi šerif ale nikdá neodpověděl.
Dodneška netuším, kdo to měl tehdá takovou kliku, že dostal druhou šanci.
A jak to vím, že by v případným „setkání" to byl ten vlasatej, ten, co u mě cucal whisky, kdo by zůstal stát na nohou a ne ten druhej?
No, prostě to vím.
Když šerif procházel těma vrzavejma lítačkama, tak jen tak, jako by nic, houknul přes rameno -„...ten stříbrnej dolar si schovej Charlie. Ten měl v ruce Divokej Bill Hickok..."
Na snímku je skutečný James Butler Hickok, známý spíše jako ,,Divoký Bill Hickok" (1837 - 1876)
Replika jednoho z legendárních revolverů pistolníka Billa Hickoka, Colt Navy Model 1851 r.36...
Divoký Bill Hickok ještě jednou, tentokrát, jako marshal města Abilene...
P.S. - Celou příhodu (povídku) jsem si vymyslel. Skutečné jsou jen fotky a postava Jamese Butlera Hickoka, zvaného Divoký Bill Hickok. Díky a hezký den. V.K.
