K napsání téhle mé úvahy mi byl inspirací povedený blog Venduly Bradáčové…
Pokusím se její myšlenku převést do pracovního života. Tak trochu mě štve jistá averze zaměstnavatelů (nevím jak kde, ale v Praze určitě) vůči lidem v předdůchodovém věku. A tak máme společnosti a firmy, kde hraje hru mladý a ambiciózní tým dravečků, jenže jim tam tak nějak chybí moudrost starší generace. Mladí se nemají kde a od koho učit, že starší člověk má spoustu zkušeností, i když třeba nezvládne stejné pracovní tempo, jako ti o třicet a více let mladší.
A tak se stále hledají "nové" cesty, místo toho, aby se jen zdokonalovaly ty dávno objevené. Když se nad tím zamyslím, tak mi přijde, že slovo – „stáří", je v dnešním pracovním světě skoro sprosťárnou. A to se mi nelíbí.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se jako učedník ocitl mezi pracujícím lidem. Poznal jsem tehdy spoustu starších chlápků, kteří byli doslova esencí něčeho, co si lze představit pod přízviskem „fachman“. Ano, bylo to v době socíku, ale na to v tomto ohledu kálí Bílej Tesák. V té době bylo (alespoň ve fabrice) znát, že jde o zaběhnutý systém, který fungoval ne desítky, ale stovky let před tím, než přišel bolševik. Chci říci, že ani komunistické jho nedokázalo zbourat základní myšlenku, že se mladí mají učit od starých.
Největší machři, ať už šlo o šikovné řemeslníky, řidiče, zedníky, byli v době mého mládí vždy ti nejstarší. To k nim se chodilo pro radu, když si mladý býček namlátil kokos a vylámal zuby na něčem, o čem si myslel, že hravě zvládne levou zadní. Tehdy se nikdo z nás mladých neušklíbal (alespoň já tedy ne), když ti starší vyprávěli, že to a to dělali tak a tak, a to za pomoci techniky, která fungovala už za císaře Pána. To, že ti lidé byli staří, a že kdysi dělali na strojích z rozpuku technické revoluce, bylo důvodem k jejich obdivu, nikoliv k výsměchu, jako je tomu často dnes.
Dnes se v pracovních kolektivech spíše hledí na to, aby byla namíchána správná, gendrově vyvážená směs zaměstnanců, pokud možno s ohledem na barvu pleti, náboženské vyznání a sexuální orientaci. Už méně se hledí na vyváženost kolektivu co se věku týká. A tak je u nás myslím jen málo firem, kde mladé stahují zpět na zem z nebeských výšin rozumní a rozvážní starší kolegové, které zase na oplátku mladší ročníky obdarovávají mladistvým elánem a neotřelým pohledem na věc.
Ano, dnešní lidé v předdůchodovém, nebo i důchodovém věku dost často bloudí v zákrutech moderních technologií, ale mají něco, co se na žádné univerzitě, byť by se její mladí absolventi chlubili titulem dlouhým jako dálnice, nikdo nenaučí.
Mají životní zkušenosti.
Dnešní doba ale bohužel tvrdí, že všechno staré je automaticky špatné. Za každým starým člověkem stojí v očích dnešních mladých lidí nejméně dvacet Husáků a Jakešů.
Jenže o tom to fakt není...
Ale čas je spravedlivý. Ten jediný běží všem stejně. A doběhne i mladé náfuky, co si dnes myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Jestlipak už se těší na smetiště pracovních dějin…?
