Možná je to drsná představa, ale na druhou stranu bychom byli všichni ušetřeni nenávistných názorů jednoho nenávistného pána. A třeba by to i přežil a rozsvítilo by se mu…
.
Pan Okamura povýšil dnes svůj boj za nepráva druhých na další, vyšší level. Nechal se totiž ve Sněmovně slyšet, že by raději skočil z okna, než aby byl jako dítě svěřen do péče stejnopohlavního páru.
Za největší lež prý považuje, když někdo tvrdí, že děti z dětských domovů by raději skončily v péči stejnopohlavních párů, než by dál trávily své dětství v dětských domovech. Argumentuje tím, že sám jako dítě skončil v šesti letech v děcáku a prý by pro něho byla představa dvou tatínků, nebo dvou maminek tak strašlivá, že by prý svého času raději skočil z okna…
No, nestalo se, škoda, mohl to přežít a hlavou si při pádu cinknout krapet o beton a třeba by se mu do budoucna rozsvítilo…
A nebo by neskočil, ale dva tatínkové, nebo dvě mámy z něho také třeba mohli vychovat slušnějšího a méně nenávistného člověka, než v jakého nakonec vyrostl.
Aby bylo jasno, já osobně také ve svých názorech preferuju raději rodinu tvořenou tátou, mámou a dětmi. Na druhou stranu však připouštím, že v určitých situacích jsou jistě lepší dva tátové, nebo dvě mámy, než dětství strávené bez lásky bližních, dětství, které až skoro násilně skončí při dovršení osmnácti let, kdy jsou takové děcákové děti uvrženy do o dost nejisté budoucnosti, než jakou před sebou mají děti vyrůstající v rodinách.
A je v tomto pohledu úplně jedno, jestli v rodinách celých, dvoupohlavních, nebo jednopohlavních. Důležitá je láska, nic na světě nemá větší hodnotu – když nepočítáme samozřejmě zdraví.
Pan Okamura svou mnohdy až zabedněnou nenávistivostí ukazuje, že zrovna on té lásky v dětství asi moc nezažil, kdyby ano, těžko by ze sebe chrlil nenávist na všechny strany.
Jak už jsem napsal, táta a máma v klasické podobě je nejlepší volba, ale kdo může tvrdit, že stejný díl lásky a péče nemohou dát dítěti i dva tátové, respektive dvě mámy?
Nikdo netvrdí, že to taková rodina bude mít v budoucnu lehké, ale to nemá žádná rodina, nikdo nemá bianko šek na štěstí. Je to jen na lidech, jak si své životy nalajnují.
Například moje osmnáctiletá dcera, která studuje gymnázium, má jednoho učitele, který je gay, žije se svým přítelem a společně vychovávají malého syna. Netuším kozy rohy, jak to tam je, nevím, jestli jde o dítě jednoho z nich, nebo kde k němu přišli, já chci vypíchnout jinou věc.
Z vyprávění mé dcery vím, že ani ona, ani nikdo z jejích spolužáků tuhle situaci vůbec neřeší. Ten učitel je prý fajn, studenti ho mají rádi, a tak je nezajímá, s kým žije, s kým spí, s kým vychovává dítě.
Chci tím naznačit, že v dnešní době už jsou argumenty typu, že děti jsou kruté a že takové dítě stejnopohlavního páru bude mít v dětském kolektivu peklo, jsou naprosto liché, tedy alespoň ve většině případů, výjimky jsou samozřejmě všude.
Děti už dnes totiž žijí v úplně jiném světě, než v jakém jsme vyrůstali my.
Dávno s nimi chodí do jedné třídy Vietnamci, dávno sedí v lavicích vedle černoušků a černošek. Dávno si zvykly na to, že lidé nejsou černobílí, nebo růžovo-modří.
To jen my, dospělí se někdy snažíme tvrdit, že víme lépe, jak svět našich dětí pro ně zařídit.
Pleteme se stejně, jako se pletli naši rodiče a rodiče jejich rodičů.
Je fakt, že v této chvíli ve Sněmovně probíraný návrh zákona na umožnění sňatků párů stejného pohlaví, nemůže nikomu ublížit. Ale může někomu, celé řadě lidí, kteří neměli to štěstí, že se narodili do podoby, kterou známe z Bible, pomoci.
Často slýchám, že třeba dva gayové nemohou přeci vychovávat malé dívky, protože pro ně nejsou ženským vzorem. Ani malé chlapce nemohou vychovávat, protože ani jim nejsou vzorem správného „chlapáctví“. A kde je ženský vzor do budoucích vztahů těchto dětí…?
A nebo ta strašlivá představa, že dvě ženy vychovávají dívku?
Ať dva gayové, tak dvě lesby přeci mohou svěřené děti znásilňovat...
Jako by v některých případech nevychovávala sama matka – žena, svého syna, nebo otec - muž, svou malou dceru.
A znásilňují je snad?
Co u nich, taky jim je třeba děti sebrat, protože pro ně nemůže být jejich jediný rodič opačného pohlaví tím pravým vzorem a navíc je pro ně přeci "nebezpečný"…?!
Ten zatracený sex!!!
No představte si tu hrůzu, jak to spolu mají dva gayové v posteli, nebo dvě ženské…? A toho mají být adoptované děti svědky…?!
No, nevím, jak to chodí v jiných rodinách, v té mojí, i když ji tvoří muž a žena, před dětmi zásadně sex neděláme. Děláme si to po svém a v soukromí, naše dítě si může něco domýšlet, ale dbáme na to, aby u TOHO s námi nikdy nebylo.
Nebo to má pan Okamura jinak?
Nevím…
Vypadá to, že v panu Okamurovi nabírá v jeho politických prohlášeních navrch část jeho japonské krve. Jak jinak si vysvětlit jeho až přehnaný nacionalistický konzervatismus, Japonci jsou přeci známí svým nevybíravým nacionalismem, o páně Okamurově sklonům k nějaké formě harakiri (jím deklarovaná sebevražda skokem z okna…) ani nemluvě.
A přitom jak málo by stačilo, aby se mu žilo lépe, lehčeji, bez nenávisti, která ho žere, až ho sežere.
Stačilo by jen žít a nechat žít…
.
