Léta jsem okolo ní jezdil, ale nikdy jsem neměl možnost do ní nahlédnout. Ta budova budí úctu a to jak svým vzhledem, tak smyslem a účelem, který kdysi měla. Konečně jsem se podíval i dovnitř a pořídil tam pár fotek…
O její stavbě bylo rozhodnuto v roce 1728 císařem Karlem VI. Ten rozhodl, aby byla poblíž města pražského vybudována ústřední invalidovna pro potřeby válečných invalidů, kteří po skončení své služby neměli kam jít. V letech 1729 až 1730 byl vypracován stavební plán a to architektem Kiliánem Ignácem Dietzenhoferem, kterému byla za vzor slavná Invalidovna, kterou můžeme nalézt v Paříži. V roce 1732 byl právě samotným císařem Karlem VI. položen základní kámen a stavba po určitých potížích spatřila světlo světa. Byla financována z prostředků nadace hraběte, generála Petra Strozziho. Ten, po těžkém zranění, které utrpěl v bitvě u Allesandria della Paglia, sepsal v Dymokurech, kde se zotavoval, 3. srpna 1658 závěť. Pro případ bezdětnosti odkázal většinu svého majetku pražskému arcibiskupovi kardinálu Harrachovi a jeho nástupcům s podmínkou, aby jejich zisku využívali pro zaopatřování válečných invalidů „jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami“. A tak vznikla nadace, ze které byla právě financována i stavba pražské Invalidovny a hlavně nákup pozemků, na kterých měla stát. Ani tato organizace ale neměla peněz nekonečně a tak byla nakonec, pro nedostatek finančních prostředků, stavba invalidovny dokončena jen z 1/9 celkově zamýšleného projektu.
I tak ale vznikla úctyhodná stavba, zařízení, které sloužilo vojenským invalidním veteránům. Šlo vlastně o jakési „město ve městě“. Komplex byl naprosto soběstačný a více méně nezávislý na okolním prostředí. Uvnitř invalidovny měli invalidé/veteráni, k dispozici vlastní obchody, jako řeznictví a krupařství. Byla zde jatka, pekárny, pivovar, nemocnice, lázně a různě řemeslně zaměření veteráni zde směli provádět svou řemeslnou činnost. A tak zde byli krejčí, ševci, prádelna, holiči a podobně. Byla zde i hřbitovní kaple s přilehlým hřbitovem a kaple sv. Kříže. Bylo zde možné se narodit, žít i umřít. Invalidovna spadala pod vojenskou jurisdikci a platilo zde vojenské právo. Byl zde jak vojenský soud, tak i vězení.
Ti z veteránů, kteří byli ženatí, zde bydleli i se svými rodinami. Například v 50. letech 19. století zde žilo přibližně 1500 válečných invalidů a to někteří právě i se svými manželkami a dětmi. Musíme si uvědomit, že tehdy když šel muž na vojnu, tak to bylo na opravdu dlouhou dobu. V době o něco dřívější, za vlády Marie Terezie, třeba i na čtrnáct let. Pokud se díky zranění stal takový voják invalidou, neměl se zpravidla kam vrátit. V místě, odkud kdysi odešel na vojnu, už ho nikdo neznal, neměl tam přátele, své vlastní rodině by byl spíše na obtíž a protože se někteří i během služby oženili, bylo pro ně umístění v zařízení Invalidovny docela výhodné. Byli tam „mezi svými“ a bylo o ně postaráno. To budí úctu k tehdejšímu společenskému zřízení.
V dnešních dnech v budově Invalidovny sídlí Vojenský ústřední archiv, který spadá pod Ministerstvo obrany. Budova však zdaleka nevyhovuje potřebám, jaké v dnešní době podobné instituce potřebují k svému fungování mít. V roce 2002 dostala budova a archiv v ní ránu v podobě povodně a ukázalo se, vlastně spíše potvrdilo, že právě budova Invalidovny je pro potřeby archivu absolutně nevyhovující. Ale protože v našem státě nejsou peníze skoro na nic, tak tato krásná budova a památka nesmírné historické ceny chátrá. Se stavem nejsou spokojeni ani zástupci archivu, ani Ministerstva obrany a památkáři už asi vůbec ne. Existuje nějaké řešení?
To já nevím, vím jen, že by budově slušelo, kdyby se dala „do pucu“ celá a kdyby ji mohli obdivovat turisté, kteří by do její kasy mohli přinést finanční prostředky ve formě vstupného. Sice se před hlavním vchodem, jehož fasáda, se jako jediná z komplexu může pyšnit novým hávem, třepotá vlajka EU, nicméně dalších financí na opravu, se z organizace, kterou ta vlajka reprezentuje, asi dočkat nelze.
Asi je potřebnější uzavřít a financovat kontrakty na obrněnce a letadla, kteréžto možná nikdy nevyužijeme, než na kulturní památku, kterou už nikdy nikdo v našem městě znovu nepostaví…
Obr. č. 1/ Chodba v přízemí na straně vnitřního dvora.
Obr. č. 2/ V tomto zařízení se zbavovali veteráni a jejich oblečení parazitů, ponejvíce vší.
Obr. č. 3/ Detail vnitřního prostoru „odvšivovače“
Obr. č. 4/ Tady bylo něco jako kotelna.
Obr. č. 5/ Z této chodby se dalo vstoupit do místností s technickým zázemím a k vězeňským celám.
Obr. č. 6/ Věky a tisíci kroky ošlapané schody někam do patra…
Obr. č. 7/ Pohled do útrob vězeňské cely.
Obr. č. 8/ Dveře k vězeňské cele.
Obr. č. 9/ Pohled na vnitřní stranu komplexu Invalidovny.
Obr. č. 10/ Tyto sochy se právě restaurují. Své původní místo měly na podstavcích na střeše v průčelí budovy.
Obr. č. 11/ Detail restaurované sochy. Pahýly místo rukou měly symbolizovat, že i invalida/veterán, je platným členem společnosti a neztratil nic ze své vojenské a lidské cti.
Obr. č. 12/ Empírová kašna na nádvoří Invalidovny. Ta sem byla přenesena z nároží Jungmannovy a Vodičkovy ulice.
Obr. č. 13/ Původní dřevěná výzdoba nade dveřmi uvnitř budovy.
Obr. č. 14/ Dřevěný kůr v kapli sv. Kříže.
Obr. č. 15/ Vitráž v oknech kaple sv. Kříže.
Obr. č. 16/ Opět vitráž.
Obr. č. 17/ Chodba v 1. patře Invalidovny, kde se nacházejí kanceláře a archivy.
Obr. č. 18/ Schodiště do prvního patra. Kolik nohou tudy asi šlo…?
Obr. č. 19/ „WC pouze pro badatele“ mě dostalo. Uvnitř jsem nebyl a nepoužil jsem, necítím se být až tak moc badatelem…
Obr. č. 20/ Stop, dál ani krok! …pokud tedy nemáte prověření…
Obr. č. 21/ Tolik informací, tolik tajemství z naší dávné i nedávné historie. Tady třeba najdete i materiály týkající se osobních dat příslušníků jednotek Waffen - SS, kteří působili a dopouštěli se válečných zločinů na našem území.
Obr. č. 22/ Takovou to místnost – jednotku, obývala četa invalidů/veteránů v počtu až 32 mužů. Nahoře, nad touto místností byla další místnost ve formě galerie, která byla obývána invalidy s manželkami a rodinami.
Obr. č. 23/ Tady mě polil pot. Přesně na takové posteli jsem kdysi ležel na ošetřovně v Seredi, když si mě jako absolventa poddůstojnické školy našla otrava krve. Některé věci se u armády nemění…
Obr. č. 24/ Moc denního světla tam veteráni neměli.
Obr. č. 25/ Pohled ze vstupních vrat Invalidovny na sochu busty hraběte gen. Petra Strozziho.
Obr. č. 26/ Hrabě, generál Petr Strozzi v celé své kráse.
Obr. č. 27/ Vyšperkované čelo budovy s vlající vlajkou naší republiky a vlajkou EU.
Obr. č. 28/ A tohle je zadní strana budovy, neméně krásná, i když o poznání zanedbanější.
