Včera jsem se zamýšlel nad katastrofou německého letadla jedním směrem, dnes to zkusím jiným…
Včera jsem zkoušel rozvíjet teorii, že za pádem letadla nemusí být obviňovaný druhý pilot. Dnes tuto hypotézu nechám u ledu, a budu se soustředit na možnost, že letoun mohl skutečně dovést k zemi druhý pilot, Andreas Lubitz.
Pokud se skutečně prokáže, že se tento mladý muž v minulosti léčil s depresemi, že podstoupil psychiatrickou léčbu, vyvstanou nutně další otázky.
Nevím jak kdo, ale já jsem až do včerejška žil v přesvědčení, že pilot, a tím spíše pilot velikého dopravního letounu, musí být něco jako superman, případně supermanka. Žil jsem zdá se v bludu, že tito lidé patří po zdravotní, tedy po fyzické a hlavně PSYCHICKÉ stránce do absolutní elity. Vím z vlastní zkušenosti, jak dokáže s člověkem psychické onemocnění zamávat, a proto mě ani v nejhorším snu nikdy nenapadlo, že lidé, kteří si něčím takovým prošli, mohou v nastaveném systému projít nějakými testy, aby mohli řídit letadlo plné lidí.
Podle vyjádření vyšetřovatelů zmiňovaný Andreas Lubitz splnil nějaké všechny další testy, které splnit měl, a nic mu tak nestálo v cestě, aby byl pilotem…
Pokud tomu tak je, tak z mého osobního pohledu jde v tomto případě o jasnou zprávu, že systém je nastavený špatně. Vím dobře, že když psychicky nemocný člověk, třeba trpící depresemi v lehčí formě, nebude chtít, jeho širší okolí (nemluvím o rodině, tam nějaké tušení prostě být musí…) bude mít jen málo vodítek k tomu, aby na něm jeho problémy rozpoznalo. Jenže v případě tohoto člověka nešlo o žádné tajemství, o jeho léčení se vědělo, existují o něm jistě tím pádem záznamy.
Přesto mu byl svěřen knipl a životy stovek, za jeho leteckou kariéru spíše doslova tisíců lidí…
Každá nemoc je neštěstí, za kterou většinou nemůže jak postižený, tak jeho okolí. To by ale přeci nemělo v žádném případě znamenat benevolenci k jasně prokázaným potížím. Stejně tak, jako asi nikdy nebude moci krátkozraký člověk pilotovat nadzvukovou stíhačku, stejně tak, jako hluchý nebude nikdy hrát ve filharmonii, nebo jako člověk s ochrnutou páteří nebude moci nikdy pracovat jako záchranář, stejně tak by prostě neměl nikdo, koho během jeho života potkalo prokazatelně psychické onemocnění, pilotovat letadlo.
Tak by to mělo, alespoň podle mého názoru, být.
Na vině této tragédie je tedy z mého pohledu jednoznačně špatně a příliš benevolentně nastavený systém.
Ještě si dovolím vyjádřit se k najednou vypuklému šílenství všech možných aerolinek, stran vždy nejméně dvou osob v kokpitu v případě, že bude muset jeden z pilotů například na toaletu…
Osobně si neumím představit, kdybych chtěl nechat spadnout jako pilot svůj stroj, jak by mně, metrákovému chlapovi, v tom chtěla zabránit padesátikilová letuška, pokud by nebyla přebornicí v karate, a pokud by neměla natolik dobrý pilotní výcvik, aby vůbec poznala, co já, jako pilot, s těmi desítkami tlačítek před sebou najednou dělám. Přijde mi to jako zbytečné gesto ze strany aerolinek, které svou neschopnost nastavit systém výběru svých pilotů, tak aby se na ně mohli spolehnout, chtějí přehodit na již takhle přetížený nižší palubní personál.
Hlavní předpoklad pro to, aby se podobná situace neopakovala, je jen jeden – co nejhustější síto při výběru. Pokud v tom sítu jsou tak veliká oka, že jimi projde člověk, který se opakovaně léčil na psychiatrii, pak je systém k ničemu.
Důkaz leží ve francouzských Alpách…
