Už je to čtyřicet let, co ho můj strejda pro mé rodiče namaloval. Moji rodiče, tak jako spousta jiných mých drahých, už nežijí, a tak ten obraz teď patří mně. A s ním i klíč od dětství…
Srub mého dědy a babičky, tak, jak vypadal v roce 1971, kdy ho můj strejda Petr namaloval.
Sedím u počítače a koukám se na stěnu před sebou. Visí na ní obraz srubu, co postavili kdysi rodiče mého dědy. Ano, je to ten, jehož fotku jsem přidal k tomuto svému vzpomínání. Asi žádná světová galerie by ten obraz do svých sbírek nechtěla, pro mě je přesto jeho cena nevyčíslitelná.
Pokaždé, když se na něj podívám, jako bych skrze něj mohl vejít tam, kde je každý člověk většinou šťastný – do svého dětství...
Dejme tomu, že je rok 1978. Je mi deset let, půlka července, a svět je tím nejbáječnějším místem ve vesmíru, vždyť jsou prázdniny…
Myslím, že je pátek, musí být, protože po týdnu přijedou naši z Prahy, aby babičce a dědovi ulehčili od hlídání mě a bráchy. Takový pátek na chatě začínal většinou v létě tím, že se mazalo stoupnout si do fronty na místo, kam v jedenáct hodin přijížděla pojízdná prodejna. Takovej chleba, kulatej, velikej a voňavej, jakej vozila ta pojízdná prodejna, takovej jsem už nikde a nikdy jindy nejedl…
Dědův srub v zimním hávu na fotce, která je mnohem starší, než jsem já...
Před obědem jsem vyběhl do stráně mezi borovice a přinesl tam odtud malé sameťáčky, aby bylo do polívky. Odpoledne potom přijeli naši. Trocha nervozity, ale klaplo to a smíme jít s bráchou večer do Staré Hutě do kina. Dávají Sedm statečných a lístek „do první brázdy“ stojí čtyři koruny…
Celou noc potom zase budu rajtovat na koni, střílet z coltu a krýt záda Chrisovi. Spát budu tu noc na verandě toho krásnýho dědova srubu, srubu, co má ve spárách jíl s mechem, co voní jako železniční pražce, a co kolem něj šumí vítr ve větvích borovic, jabloní a stařičké břízy. Někdy k ránu ke mně do snu pronikne houkání vlaku směr Dobříš, ale to nic, řeknu si - to jsem jen já a další kovbojové v ohradách u nádraží a sledujeme sázku o to, jestli je rychlejší nůž, nebo colt…
Ráno mě čeká povinnost natahat od studny konve s vodou a dojet na kole do Pouští pro čerstvý mlíko. Je sobota a velikej den!!!
Na hřišti už se scházejí všechny děti z okolí, aby se střetly v závodech, který pro nás, haranty, organizujou dospěláci. Doufám, že to dneska konečně natřu ve střelbě ze vzduchovky tomu cápkovi od Spilků. Vloni byl lepší i na chůdách…
Tak tohle byl jeden z našich dětských sportovních dnů. Ta stavba v pozadí, to je chata osadního šerifa, pana Peka. Kdyby mě někdo nemohl poznat, jsem ten hubeňour vpravo na kraji, s číslem 15...
Ať už natřu, nebo dostanu natřeno, je krásnej letní den, kterej končí na zahradě u osadního šerifa Peka. Zase se s klukama pereme o poctu, sedět opřený o totem. Někdo nás okřikne a všichni si stoupají. Otáčíme hlavy směrem ke stožáru, na kterej pomalu pan Pek s panem Hradičkou vytahujou vlajku osady „Ranč sedmi hříchů“.
Kytary a hlasy lidí okolo spustí „…vše tone v snách a život kolem ztich, jen dole v tmách kol ohně slyšet smích...vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí. Hned se s mráčky snoubí…“ a začíná potlach.
Pro nás – smrady mrňavý, žlutá limonáda a pečený buřty. Táta s ostatníma chlapama drží v ruce voskovaný kelímky s pivem a vedou řeči. Vůně ohně, doutníků a sem tam i fajfky. Ženský se smějou vysokými hlasy, kdo může a umí (i kdo neumí) tak zpívá. Vždycky, když někdo přiloží do ohně z hromady obrovských polen, vyletí k nebi mrak jisker. Ty jiskry a šťastný lidský tváře ozářený posvátným trampským ohněm, to je něco, co si člověk zapamatuje, i když má teprve nudli u nosu.
Tohle jsou moji rodiče v době, na kterou právě vzpomínám. Nejšťastnější období jejich života...
Začne se zpívat že „…padla mlha na prales, v osadě zaštěkal pes. Výkřik zní, pro pět ran mládenci, je tady indián. Trempa div mrtvice neraní, když mu někdo čumí do spaní, s kudlou v ruce, kolťák za pasem, žene si to vyrovnat s tím mamlasem…“
Blíží se půl jedenáctá a my, děti, budeme muset jít spát – povinně. To aby si konečně mohli dospěláci přestat dávat bacha na jazyk a začít se konečně bavit tak, jako se dospěláci baví.
Jasně, že se nám, potěru, vůbec spát nechce, ale nedá se svítit. Ale co, za rok zase poletí vlajka vzhůru k nebi, zase budou mraky jisker, zase se povedou řeči. Zase se sejdou lidi ze široka a daleka, aby si řekli, co se jim za ten rok povedlo zažít.
Tohle všechno trvalo snad až do mojí vojny. Tehdy už jsem sice nemusel chodit spát s „potěrem“, i ten voskovanej kelímek s pivem už jsem směl držet v ruce, vedl jsem řeči a kouřil důležitě cigáro.
Jenže po vojně se nějak všechno změnilo, přišel rok 1989…
Přišla svoboda, odešel bolševik, a stalo se něco smutnýho a nepochopitelnýho. Svět, alespoň ten náš, se přikryl „sametem“, kterej udusil oheň v ohništi na zahradě pana Peka, i v srdcích kamarádů, kteří se kdysi u toho ohniště setkávali. Lidi najednou, bůh ví proč, zapomněli na vlajku a mraky jisker, zato si vzpomněli na svoje peněženky, na auta, hadry a cingrlátka. Pan Pek umřel, s ním spousta dalších a najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závody. Nebyl nikdo, kdo by rozeslal zvadla k ohni, kdo by vytáhl vlajku na stožár…
Ještě že mi zbyl ten obraz dědova srubu. Stačí se na něj podívat, a v mým srdci zase – vlajka vzhůru letí…
Věnováno památce všech těch, kteří byli u toho, a kteří už nejsou. Ne, nezemřeli jste, všichni jste přede mnou v tom obraze, na který se právě teď dívám…
