Zaměstnanec ve mně říká, že svátků není nikdy dost, pochybovač ve mně však váhá, proč vlastně některé ty svátky slavíme…
Blíží se 28. říjen, den vzniku samostatné Československé republiky. Republiky, která už dvacet jedna let neexistuje. Přesto si tento den připomínáme jako Státní svátek. Zastánci tohoto počinu se často odvolávají na památku Tomáše Garrigue Masaryka, tohoto prvního prezidenta tehdy nově vzniklé republiky. Ono se vůbec mnoho dnešních politiků často na tohoto státníka odvolává, ale jen jaksi v řečech, v činech to má drtivá většina dnešních politických hochštaplerů nastaveno kapánek jinak.
Viděno mým pohledem, má naše dnešní doba, naše země, s tou událostí na konci První světové války hodně málo společného. Po rozpadu Československa ještě méně. Mraky lidí, když se jich na ulici zeptáte, nemají vůbec potuchy, k čemu se ten svátek vlastně vztahuje, nevědí nic, nebo hodně málo o Masarykovi, o jeho synovi, o českých legiích. Kolik vědí o Habsburské monarchii, o událostech, které předcházely jejímu rozpadu, o situaci, za které jsme se tehdy jako národ vyčlenili a osamostatnili?
Nevím, jestli jsou na vině nedostatečné osnovy v hodinách dějepisu, osnovy dějin, které se v poslendních desetiletích u nás tak často měnily... nebo spíše o nechuť mnoha lidí zajímat se o své kořeny, o svou minulost i mimo rámec hodin dějepisu. Máváním praporů v jeden den se to asi nespraví. V souvislosti s rozpadem naší federace k 31. lednu 1993 se může oslava tohoto svátku jevit jako tryzna za dávno mrtvé dítě.
Problém svátků v naší zemi je myslím v tom, že my už vlastně našim svátkům nevěříme, protože o nich víme jen hodně málo. Naše země už dávno není zemí věřících lidí. V naprosté většině dnešní lidé nechodí do kostela, nevěří v Boha, ani v jeho syna Spasitele. Přesto oslavujeme Jana Husa tím, že v den jeho smrti nejdeme do práce…
Co o něm vlastně většina lidí ví?
Že ho upálili, snad za nějakou pravdu či co…
Kolik lidí, které potkáte 6. července na ulici, bude vědět, ve kterém roce se to stalo, v jakém městě k tomu došlo, který panovník a proč stál spolu s církví za jeho mučednickou smrtí?
Opět svátek, jehož podstata drtivé většině lidí z našeho národa naprosto uniká.
Co se týká předchozího dne, tedy svátku Cyrila a Metoděje, tak to je ten samý případ. Kolika lidem dnes osud těchto bratrů ze Soluně něco říká? Kolik lidí cítí v den výročí jejich příchodu na naše území nějaké vzrušení, touží tento jejich skutek skutečně oslavit…?
Odpovězte si sami…
Svatý Václav…
Také kapitola sama pro sebe. V našich duších není tradice, není hrdosti na předky. Není ani skutečné povědomí kým, kdy a proč byli. O sv. Václavovi se v drtivé většině národa ví pouze to, že jeho socha od pana Myslbeka zdobí Václavské náměstí v Praze, někdo bude vědět, že zahynul rukou svého bratra Boleslava, a Cimrmanologové budou asi vědět, že jako velitel svatého vojska dřímá v hoře Blaník. Kdo ale o něm dnes ví, že stál za založením chrámu sv. Víta na Pražském Hradě, tohoto prvního kostela knížectví? Kdo z lidí dnes ví, proč vůbec slavíme jeho svátek, zda je ten den výročím jeho narození, nebo jeho smrti…?
Mám pocit, že až na svátek 17. listopadu, jehož dopady žijeme každým dnem, jsou ostatní svátky pro většinu národa v podstatě „mrtvými“ svátky. Možná jich je moc, nebo jsou to takové, jaké nám v dnešní době už vlastně vůbec nic neříkají. Ne, nenaříkám, ale chápu, že doba jde dál a nelze se stále jen obracet do dávných dob.
I ty nejkrásnější svátky v roce, Vánoce, se staly pouhým předmětem kšeftu. Jejich původní smysl jako by se s ubíhající dobou někam vytratil. Kdo z nás je měří velikostí svého zastavení se a klidu?
No nic, jdu si přečíst něco o Františku Josefu I., o jeho nástupci Karlu I., o svatém Václavovi, a o tom, proč vlastně vzplála hranice v Kostnici…
