Jako malý kluk jsem hltal Mayovky, Foglarovky, knihy od Ernesta Thompsona Setona, Jacka Londona, J. F. Coopera, no, seznam by to byl dlouhý. Všechny knihy, co jsem jako kluk četl, měly jedno společné…
.
Jejich hrdinové byli vesměs slušní, odvážní lidé, čestní, a všichni jejich autoři posunuli jejich příběh ke konci, kde dobro vítězí nad zlem, kde čestný vyhraje nad lumpem, kde se silnější postaví za slabšího.
To všechno tvarovalo mou tehdy chlapeckou osobnost, mnoho z oněch příběhů se mi nadosmrti zarylo pod kůži a činy i postupy oněch hrdinů jsem už tehdy začal považovat ze hodné následování – přešly mi doslova do krve. Nikdy bych nechtěl stát na straně těch zlých z oněch příběhů, vždy jsem se viděl být tím na straně dobra, na straně pomáhajících, ne na straně vlků, ani ovcí, ale vždy na straně ovčáckých psů, chránících vždy slabší ovce a nic neodpouštějících směrem k vlkům.
Snad proto, když Rus vstoupil na jaře na území Ukrajiny, když tam začal vraždit ve velkém a hodně zákeřnými způsoby nevinné civilisty, děti, ženy, staré i mladé, proto jsem ani na chvíli nepochyboval nad tím, na čí stranu se postavím.
Ano, vnímal jsem do té chvíle Ukrajinu i jako v určitých směrech problematickou zemi, to mi ale ani trochu nebránilo v tom, abych si po ruské invazi okamžitě srovnal v hlavě, kdo je oběť, kdo je vrah, komu je třeba pomoci, i když mě to možná bude v budoucnu něco stát.
Ani na vteřinu mě nikdy nenapadlo, že bych měl závidět lidem, kteří přišli, když ne o vše, tak o mnohé, co pro ně znamenalo normální život, abych jim záviděl, že do naší země uprchli před ruskými vrahy třeba v Mercedesech, Audi, nebo BMW.
Vždy jsem si dokázal srovnat v hlavě, že mnoho z nich má už jen právě ta auta a pár igelitek v nich, jen tolik málo, co je spojuje s jejich bývalým normálním životem.
Nikdy jsem nepocítil ani na chvíli pocit, že by mě někdo z nich nenáviděl, že bych ze strany těch uprchlíků cítil snad nějakou povýšenost, naopak jsem vždy viděl jen vděčnost za to, že jsme se my Češi k ukrajinským válečným uprchlíkům zachovali jako praví bratři, že jsme okamžitě nabídli pomocnou ruku, a nejen jim, ale i těm z Ukrajinců, kteří zůstali doma, aby ruským vrahům vzdorovali.
Po hodně dlouhé době jsem pocítil hrdost na to, že jsem Čech.
Musel bych se hanbou propadnout, kdybych cítil tyto věci opačně, kdybych ukrajinské uprchlíky pomlouval, kdybych se neštítil vymýšlet si na jejich adresu neskutečné lži.
Možná že za to vděčím právě pánům Mayovi, Foglarovi, E.T. Setonovi, J.O. Cooperovi, Londonovi, Dicku Francisovi, Dumasovi a dalším, že se ze mě nestala pokřivená závistivá karikatura člověčenství, která svou vlastní frustraci a životní neúspěchy přehazuje na bedra lidí, kteří se provinili jen tím, že měli tu „drzost“, aby u nás hledali úkryt před vrahy.
Někteří lidé ale asi mnou jmenované autory nečetli, nemají v sobě zakódovaný onen nehmatný dar, dar soucitu, lidské empatie a odvahy cítit sounáležitost se slabšími a ohroženými.
Pokud by tomu tak nebylo, nemohli by si přeci myslet, a ještě k tomu veřejně napsat něco takového:
„Jestli si myslíte, že většina uprchlíků jsou psychicky vyčerpaní běženci, kteří nám budou do skonání světa děkovat za pomoc, jste na omylu. Jak se mění náš pohled na ně, bude se měnit jejich na nás. V některých případech se ani měnit nebude, protože mnozí Ukrajinci – a já opět podotknu že jsou to v devadesáti procentech muži, jelikož jejich ženy jsou na tom jinak díky své „hodné“ povaze – nás považují za něco méně v poměru k sobě. Je to podobný poměr, s jakým na nás kouká Němec.“
Zdroj: https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=788027
Jsou mezi námi tací, kteří se ve své „blbé“ náladě plácají a házejí vinu za ni na všechny strany, určitě nejsou schopní si uvědomit, že plivat na ohrožené a slabé je hlavně o jejich vlastní blbé náladě.
„A to víte, že jsou mezi námi tací, co nesouhlasí. Takoví co neprskli ukrajinskou vlajku, kam jen mohli, a někteří už jenom z toho důvodu, že se to od nich očekávalo. Takoví jsou i drzí a ozvali se směrem k druhým s otázkami, jako třeba, když tedy někdo ví všechno, proč nemluví o věcech obecných. Proč takový znalý člověk neodpovídá na otázky, jak skončit naši dlouhodobou blbou náladu.“
Zdroj: https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=788191
Jsem přesvědčený o tom, že tací lidé nikdy nepoznají osvobozující pocit sounáležitosti s druhými lidmi, kteří jsou v právu, s lidmi, jejichž právo bylo krutě pošlapáno, s lidmi, kteří jsou v ohrožení: Lidé, kteří nedokáží empaticky podat pomocnou ruku nikdy nepoznají uvědomění, že dávat je mnohdy úžasnější, než jen brát, nebo stát stranou.
Takové lidi opravdu nechápu, nerozumím jim, a hlavně jim ani rozumět nechci. Tací totiž většinou stáli v mých klukovských knihách přesně na opačné straně, než stáli ti, které jsem vždy obdivoval a kteří mi vždy byli vzory...
.
