Tento případ je doslova tragédie. Může se sice zdát, že jen pro matku obou hochů, pro prarodiče, ale už tak ne pro oba chlapce, kteří jsou prý podle norské strany v současném stavu „spokojení“…
Faktem ale je, že jde o tragédii celého civilizovaného světa.
Když se nad tím vším zamyslím, musím se vrátit k samému počátku celé kauzy. Jak je obecně známo, a už ani norská strana to nepopírá, důvod, pro který byli oba synové paní Michalákové odebráni, nikdy nenastal. Důležité je, že tento fakt není znám nějakých pár posledních měsíců, ale v podstatě od několika měsíců od začátku celé kauzy, která už trvá několik let.
Nemohu si tedy nepoložit otázku, z jakého důvodu norské úřady okamžitě po tomto zjištění nevrátily obě děti matce…
Jediné logické vyústění, které mi do tohoto vzorce zapadá, je to, že norská strana nechtěla obě děti vrátit od samotného začátku, ať už by vyšetřování dopadlo jakkoliv.
V tom případě se jedná o jasný únos dětí, dokonce cizích státních příslušníků, který je však o to horší, že k němu došlo ze strany státních úřadů. Protože nevůle vrátit obě děti biologické rodině trvala tak dlouho, došlo logicky k citovému odcizení obou dětí od jejich matky. Čekal snad někdo něco jiného, u malých dětí, které byly v podstatě násilím, i když zabaleným do sametu, nuceni pobývat mimo svou pravou rodinu po tak dlouhou dobu? Děti, jejichž názor byl po celou tu dobu řízen jen jedním směrem…?
Podle mého názoru přesně na tohle, tedy na to, že sami chlapci po tak dlouhé době nebudou chtít zpět ke své pravé rodině, norské úřady sázely, a bylo na téměř 100% jasné, že jim plán musí vyjít. Někteří lidé razí ten názor, že už by děti měly zůstat skutečně v rukou norských pěstounů, respektive adoptivních rodičů, že to je pro ně tak nejlepší. Třeba kolega bloger, pan Flaška, psal včera o tom, že by to tak mělo být i z toho důvodu, že v norských rodinách, kde v současnosti hoši žijí, je jistě díky mnohem vyšší životní úrovni v Norsku než u nás, jasně dané, že se tam budou mít po materiální stránce lépe.
S takovým postojem nemohu ani trochu souhlasit.
Když tuto myšlenku uvedeme ad absurdum, mohli bychom tvrdit, že lidé s nižšími příjmy by měli bez zbytečných řečí přenechat své děti majetnějším lidem, kteří, sami třeba bezdětní, jsou schopni poskytnout dítěti stejnou lásku jako praví rodiče, a hlavně jim, tedy dětem, jsou schopni poskytnout mnohem lepší luxus, lepší a kvalitnější vzdělání, jistější budoucnost. Dává snad taková možnost zabezpečení dítěte movitému člověku do rukou právo ukrást děti méně majetným rodičům…?
Podle mě nikoliv. Kdybychom na tuto hru přistoupili, museli bychom se vzdát základního práva člověka, a sice na život s lidmi, ke kterým je spjat krví.
Soudy by vůbec neměly přihlížet k tomu, ve které rodině, či v jaké zemi by dítě mělo lepší materiální zabezpečení, ale pouze k tomu, na čí straně je právo.
Norské úřady operují zájmem dětí, je ale opravdu v jejich zájmu nejen odtržení od vlastní rodiny, ale i jednoho chlapce od druhého? Něco podobného dělali kdysi nacistické úřady s dětmi, které se rozhodly sebrat jejich rodičům, a germanizovat je. I když byly tyto děti také mnohdy v německých rodinách zahrnuty přepychem, docházelo po válce k úsilí je vyhledat a, pokud to situace dovolovala, a jejich praví rodiče dosud žili, vrátit je tam, odkud byly ukradené.
Pokud je mi známo, taková řešení považoval celý tehdejší civilizovaný svět za správná. Proč tomu tak není, jak se zdá i nyní, v případě bratrů Michalákových?
Obě děti jsou ještě malé, a opět by si znovu zvykly u své pravé rodiny. Právě proto, že jde o tak malé děti, jsem přesvědčený, že ze strany norských úřadů docházelo a dochází k silnému a cílenému ovlivňování jejich názoru a vztahu k matce.
Ať se na to dívám z jakékoliv strany, hlavně na začátek celé kauzy, ale i na jednání norských úřadů průběžně, které po celou dobu šly tvrdě za cílem, který, jak se zdá, jim nakonec vyjde, vychází mě jeden závěr – došlo zde k únosu českých občanů. Tím to celé začalo, a tím to také končí.
Došlo ke zločinu, a žádné tanečky nejsou naprosto relevantní.
Právo bylo pošlapáno, a na světě je precedens, jaký snad Evropa od dob hitlerovského Německa nepamatuje.
