V takovém období, při příležitosti takového výročí, snad nelze nevzpomínat…
Byla to kalná rána. Autobus plný Kubánců z blízké ubytovny, kteří všichni používali jednu vodu po holení (Kilimandžáro), jejíž odér budu mít asi až do smrti spojený se směsí potu a pachu z úst. Na vrátnici pupkatý dědek s červenou páskou na rukávu, značící příslušnost k závodní stráži, s kalhotami vytaženými až do podpaží, opásaný koženým opaskem s pověšenou pistolí. Fronta u píchaček.
Šatna v suterénu tovární haly, s holými, špinavými a stále blikajícími zářivkami, s několika řadami kovových skříněk, se smradem zatuchlých montérek, špinavých ponožek, s hlukem směsi zpěvavé španělštiny, kuňkavé vietnamštiny a bodré češtiny. Budovatelské písně praskající z rádia spojeného drátky s dřevěnou krabičkou plnou monočlánků…
Tovární haly, po studené noci chladné, špatně osvětlené a bezútěšné, jak jen může fabrika být. Po dvou hodinách práce fronta v kantýně, když byl čtvrtek, tak na pochoutkový salát, kterého byl jen asi třílitrový plastový kyblík na celou fabriku. Kdo přišel pozdě, ten měl smolíka a musel si koupit deset deka jednoho ze třech druhů salámů, seschle ležících za sklem pultu, co nechladil.
Dvě housky k tomu, lahev žluté limonády a pod stříškou, za stálého vyplivování kousků tabáku, vyhulená Startka. Do kantýny se pomalu ploužily stíny trosek, co se většinu pracovní doby opíraly o vysoké stoly, a cucaly z půllitrů natočenou osmičku pivo. Dokázali se po ní zlískat jako carští důstojníci. Ti "pracanti" nikomu na place nechyběli, jejich mistři byli rádi, když byli uklizení někde, kde se nebudou moci přimotat pod ještěrku, nechat utahovací kliku v hlavě soustruhu, nebo strčit pazouru do dráhy frézy…
Ti samí lidé - stíny, jen už notně opilí, stojící u vysokých stolů i během oběda, ke kterému se podávalo UHO.
Hlavou se mi honily myšlenky na fakt, že se mnou moje dívka čeká dítě. Pár měsíců po vojně, zmatek v duši a ještě větší pod čepicí. A pak TO přišlo…
První zprávy o tom, co se stalo, jsem zaregistroval někdy v neděli devatenáctého listopadu večer. Druhý den jsem měl s kamarády zapíjet svobodu, a protože jsme měli objednaný stůl ve Slovanském domě, ve vinárně Arkádia, tedy pár kroků od Václaváku, první co mě napadlo, bylo, že se tam asi pro policejní kordony vůbec nedostaneme. Abych byl upřímný, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to celé mohlo znamenat něco jiného, než demonstrace z minulosti, při kterých dostali lidé v ulicích po hubě od bílých přileb, byli zkropeni kropícími vozy, a tím to celé zhaslo.
Měl jsem tehdy já, i moje nastávající plnou hlavu příprav na svatbu, která se měla konat 24.11. Snad pro tyto starosti ke mně všechno z vnějšku přicházelo s jistým zpožděním. Vzpomínám si, jak tehdy každý z nás lačnil po zprávách. Tiskoviny, tedy ty oficiální, většina lidí pokládala jen jako možnost ověřit si, jak umírající režim lže. Z toho důvodu každý vyhledával tiskoviny, které přímo v ulicích rozdávali studenti a další lidé, kteří tehdy odvedli nadlidský výkon. Byla to hektická doba, plná nejistoty, zvratů a rostoucí euforie.
Euforie byl pocit, který byl všude doslova hmatatelný. Vzpomínám si na to, jak se začali pomalu objevovat lidé s přišpendlenými stuhami trikolor na klopách kabátů a bund. Na pokývání hlavou, když se tito první mohykáni potkávali na eskalátorech v metru. A pak se pramínky změnily doslova v záplavu červené, bílé a modré. Já jsem si ustřihl trikoloru z odznaku ženijního vojska, zalitého pečetním voskem, se kterým jsem před pár měsíci odešel z vojny do civilu. S tou stužkou jsem se i onoho 24. listopadu ženil. I přes rozpačité protesty své nastávající, jsem si ji těsně před obřadem, když už jsme oba stáli před oddávajícím, připíchl. Byl to zvláštní pocit, do té doby pro mě nepoznaný, když jsem stál před oddávajícím, kovaným komunistou, se znakem odporu proti jeho partaji na klopě. Půlka našich tehdejších stavebních hostů odešla brzy odpoledne z hostiny na Letnou, odkud se vrátili až večer, nadšení vším tím, co tam tehdy viděli. Když mi pak večer švagři unesli nevěstu, a já je našel v jenom z barů na Zahradním Městě, všichni tam viseli přikovaní očima k televizním obrazovkám, kde sledovali zprávy. Tehdy právě začaly praskat ledy i v oficiálních médiích…
Pro mě osobně to byla doba neskutečných změn. Musel jsem si zvyknout na fakt, že jsem ženatý a že budu otcem, na fakt, že se mi před očima odehrává nejúžasnější historická událost, kterou jsem do té doby měl možnost zažít.
Tehdy bylo všechno doslova nové. Stál jsem na nádvoří ve vysočanské Pragovce, kde během generální stávky stáli všichni od nejvyššího vedení podniku až po posledního člena nádvorní čety, co měl beranici plnou kovových špon. Cítil jsem se součástí neskutečného obrovského organismu, který fungoval v dokonalé souhře a harmonii. Lidé se na sebe všude smáli, poprvé za svůj život jsem viděl tak hromadnou explozi pozitivní energie.
Oblepené metro, doslova každý centimetr čtvereční plochy stěn na sobě nesl nějaký kus papíru, u kterého stáli lidé, aby si ho přečetli. Na některé vyvěšené plakáty se stály dokonce fronty. Socha svatého Václava plná květin, vzkazů a barev…
Bylo to asi nejhektičtější období mého dosavadního života, a já jsem moc rád, že jsem to mohl zažít. Nikdy před tím, ani potom, jsem už nic podobného nezažil. Najednou i ty haly ve fabrice vypadaly tak nějak jinak. I ten dědek na vrátnici se po ránu usmíval…
Čas běžel dál, a přinesl spoustu negativních změn, o nich ale dnes psát nechci. Dnes chci psát o té úžasné době, okolo 17. listopadu 1989.
Ještě na jednu věc si pamatuju – tehdy, krátce po Sametu, jsem měl v noci sen, že žádný 17. listopad nebyl, že se nic nezměnilo, že na Hradě dál seděl Husák, že jsme dál museli držet hlavy pěkně sklopené, hubu a krok srovnané s politickým vedením té jediné vedoucí strany…
V tom snu jsem znovu cítil smrad z ranního autobusu, odér Kilimandžára z Kubánců, co neodjeli budovat svůj vlastní ráj pro Fidela, ale zůstali s námi, aby se učili jíst příborem, splachovat záchod a dělat něco jiného, než tančit a hrát baseball…
Z toho snu jsem se probudil úplně zpocený, a první co jsem si řekl, byla slova – zaplať pánu Bohu za 17. listopad.
I přes ty spousty negativních věcí, které sebou polistopadový vývoj přinesl, si to myslím dodnes. To, co se tehdy událo, bylo dobré, jiná věc je, že každá revoluce požírá své děti.
A my všichni, kteří jsme tu dobu zažili, jsme byli jejími dětmi. Ale doba to byla krásná, ty vzpomínky nám nikdo nemůže vzít, i když se někteří sakra snaží…
