Na tuhle zdánlivě jednoduchou otázku mě přivedl případ muže, který si v USA podle všeho odpyká cca 16 let v base za nenávist…
.
V jeho případě to je ale trochu složitější, on nejen že dával najevo svou nenávist, v tomto případě proti homosexuálům, on i konal – spálil „jejich“ duhovou vlajku, a navíc tam bylo i nějaké vyhrožování. Jako jeden z důkazů byl proti němu mimo jiné použitý záznam nějakého jeho rozhovoru, v němž se nenávistí k homosexuálům netajil.
A já jsem se zamyslel…
Je, respektive může být vůbec nenávist, jako emoce, trestná, a nebo i když ne třeba přímo protizákonná, tak i nějak jinak postižitelná…?
Když budu někoho milovat, obdivovat, obejde se to většinou bez následků ze strany zákona. Pokud mnou milovaný bude například Adolf Hitler, a já budu lásku k němu dokazovat zvedáním paže a dalšími nacistickými pitominkami někde na veřejnosti, budu mít problém.
Když ale není v podstatě jako emoce trestná láska, jak může být trestná nenávist…?
Kdo má právo rozhodovat o tom, jakou cítím ke komu emoci? Co je komu do toho, jaké mám z někoho pocity, může mi snad někdo druhý nějakým způsobem zakázat, co si mám ve své vlastní hlavě myslet?
Může někdo za pomoci nějakého paragrafu z mé mysli vyzmizíkovat k někomu nějakou negativní, respektive pozitivní emoci?
Je jasné, že to nelze. Jak je ale možné, že mi někdo může z principu zakazovat, abych se se svými vnitřními pocity někomu svěřoval? Dám příklad – někdo se mi zeptá – „… máš rád Václava?“
Já mu odpovím – „… ano, Václava mám rád, obdivuju ho kdybych byl ženou asi bych ho i miloval“
A vše je v pohodě…
Zkuste ale na stejnou otázku odpovědět následujícím způsobem – „… ne, Václava nesnáším, nenávidím ho, je mi z duše protivný.“
Původní otázka se rozšiřuje – „… a proč Václava nenávidíš?“
„Václava nenávidím, protože je teplej, vadí mi jeho verbální projev, zvedá se mi žaludek při představách o tom, co asi dělá s nějakým jiným chlapem v posteli, nenávidím představu, že by mohl mít Václav nějaký vliv na můj život, kdyby třeba zastával nějakou veřejnou funkci, do které by se mohla promítnout jeho sexuální orientace…“
„… jak moc ho nenávidíš?“
„Strašně, dělá se mi z něj zle, nenávidím ho, nenávidím ho, NENÁVIDÍM HO!!!“
Doufám, že vnímavý čtenář chápe, že v tom, co jsem právě napsal, není ani kousek mojí vlastní osobnosti, není to vůbec nic proti homosexuálům, jen jsem je použil jako příkladu, protože na celou mou myšlenku o přípustnosti/nepřípustnosti nenávisti mě přivedl článek, který se zrovna jako na potvoru homosexuálů týká…
Nenávist se dá cítit samozřejmě vůči komukoliv, může se týkat někoho z našeho zaměstnání, z našeho města, i nenávist v rodině je bohužel běžná. Nenávist prostě patří k našim emocím od té chvíle, co jsme si uvědomili své vlastní já.
Já osobně mám ten názor, že smím-li milovat, musím přeci smět i nenávidět. Co je komu do toho, co se mi honí hlavou, co je komu po tom, a jakým právem mě někdo chce určovat, co si smím, nebo nesmím myslet…?
Pokud samozřejmě nepřekročím poměrně jasnou hranici, tedy pokud svou nenávist nepřetavím do nějakého třeba násilného činu, pokud ve svých slovech o své nenávisti nebudu druhé hecovat k násilí, nebo k jinému ubližování komukoliv, zůstává přeci moje nenávist pouhou mou vnitřní myšlenkou, mým právem myslet si o každém, co chci.
A pokud nesmím o své nenávisti nahlas mluvit, znamená to, že moje svoboda není respektovaná, protože ač smím nahlas mluvit s kýmkoliv o své lásce, nesmím mluvit o nenávisti.
Ergo – nejsem svobodný.
Vám to nepřijde jako paradox, že člověk vlastně v naší dnešní době, v Evropě, potažmo v jiných koutech i moderního světa, NESMÍ říkat co si myslí?
Láska a nenávist jsou dvěma stranami jedné mince, o jedné straně se píší básně a lidé ji velebí, o té druhé často dělají, jako by neexistovala, jako by nesměla existovat.
Pokud se shodneme, že nenávist je vnitřní emocí, myšlenkou, jak chcete zakázat myšlenku…?
Mám, nebo nemám právo nenávidět?
PS: opakuji, že moje dnešní zamyšlení není nenávistné absolutně vůči nikomu, jde čistě o zamyšlení nad jednou (zdánlivě) jednoduchou otázkou…
.
