Člověk by chtěl rozumět všemu a všechno ovládat. Snaží se ovládat stroje, druhé lidi a učí se, jak ovládat sám sebe…
I kdyby se ale člověk postavil na hlavu a odpichoval ušima, nikdy neovládne přírodní zákony a procesy na Zemi jako takové.
Katastrofa v Japonsku se zřejmě vymyká všemu, co si umí každý z nás jen představit. To, co se tam děje, je důkazem, že ani ta nejvyspělejší součást civilizace, což moderní Japonsko bezesporu je, není a nemůže být připravená na všechno.
Naše planeta se pramálo stará o to, jak vyspělý druh na jejím povrchu zrovna v danou chvíli vládne. Její „život“ si běží dál svým tempem a v rámci neúprosných pravidel logiky něčeho, co my, jako lidé nejen že nikdy neovládneme, ale asi ani nepochopíme.
Japonsko má prostě smůlu, protože se rozkládá na seismicky nejaktivnějším území na světě. Ta smůla se dá přirovnat ke smůle dinosaurů, jejichž svět zničil kusanec kamene, který přiletěl odněkud z dalekého vesmíru – za což samozřejmě ani ti dinosauři nijak nemohli a nemohli to ani nijak ovlivnit.
Už x-krát se stalo, že život na naší planetě téměř vymizel. Nebýt bakterií, které snad jako jediné „přežily“, nebyl by ani náš dnešní svět takový, jaký ho známe.
Dnes je to Japonsko, zítra to mohou být (a jednou určitě budou…) třeba Kanárské ostrovy, jimž mnoho vědců přisuzuje budoucnost a osud bájné Atlantidy.
A my s tím prostě nenadělám nic.
Co je nějaký Kaddáfí? Čím jsou drogové kartely v Mexiku?
Jen hemžením, patřícímu momentálně k nejvyspělejšímu druhu. Dneska tady jsou a zítra se může stát něco, co zapříčiní, že tady na miliony let nebude nic víc, než pár bakterií, živořících kdesi na dně oceánu.
Smiřme se s tím, nebo se z toho zblázníme. Stejně nám nic jiného nezbývá.
Kdysi se ptali jednoho pána, který umíral na leukémii, co má ještě pro něho skutečnou cenu.
Přemýšlel jen chvilku, než odpověděl – „…krev, láska a rock n´roll…“…
