Ne každý je hrdinou, ledaskdo se jím cítí, ale ve chvíli lámání chleba by pohořel. Někdo o své statečnosti valné mínění nemá, ale ve chvíli potřeby překvapí…
Kdo ale překvapil mě osobně, to jsou kandidáti na prezidenta. Dostali jednu přímou, a vlastně dost jednoduchou otázku – zda by byli ochotní položit svůj život za svou vlast, za zemi, jejímž vrcholným ústavním činitelem by se rádi stali.
Jak odpověděli?
Vyhýbavě, „politicky“ rafinovaně (s odpuštěním vychcaně), slovy nehodnými mužů – státníků.
Rádi by se každý z nich stal vrchním velitelem ozbrojených sil naší země, rádi by stáli na vrcholu pomyslné politické moci (relativní vzhledem k pravomocem…), rádi by vyměnili svá obydlí za Pražský Hrad, hrad, který byl místem vlády králů a císařů.
Rádi by toho hodně, kandidáti naši milení, ale jedno by velmi neradi.
Neradi by, aby po nich chtěl někdo to, co se chtělo po skoro každém z mojí generace mladých mužů, to, co se i dnes chce i po tom posledním vojclovi odněkud z prostor za polní kuchyní.
Nechce se jim stát čestně za slovy obyčejné vojenské přísahy…
"Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným a budu plnit ustanovení vojenských předpisů. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Tak přísahám!"
Že se nestydíte, vy „kandidáti“…
