Nedá mi to, abych se ještě jednou nevrátil ke svému minulému článku, respektive k diskusi, která se o muzikálu „Kat Mydlář“ vede…
Se zájmem jsem si přečetl i další články zde na blogu, které se dotyčného muzikálu týkají. Co člověk, to názor, samozřejmě, a i já s některými těmi názory souhlasím, ale s některými ne tak docela.
Přijde mi zvláštní, že řada lidí například zřejmě vůbec nepochopila smysl plytkého zpěvného monologu vražedkyně Žofie – „…Prádlo namočím, v peci zatopím jak to má být. Pan mlynář má rád zde řád. Vedu hospodu, k tomu dovedu mlýn čistý mít. A kamna musí vždy hřát. Jak tu tak sloužím, tak toužím přestat už cídit a prát. Jak tu tak sloužím, tak toužím jednou se zámožnou stát…“
Vyčítat tvůrcům zjevnou jednoduchost až primitivnost těchto slov, rovná se podle mě absolutnímu nepochopení autorského záměru.
Zjednodušeně řečeno, stejně by mohl někdo vyčítat scénáristovi seriálu –„Ženatý se závazky“ totální nesmysly, které vypouští ze svých úst postava manželky pana Bundy.
Kritikům textu Lou Fanánka Hagena prostě ušlo, že smyslem jeho textu je vykreslit vražedkyni Žofii jako absolutně povrchní kravku, která jde jen po penězích a která zatím co mele nesmysly, odhaluje divákovi podstatu své postavy.
Zrovna tak nechápu kritiku „vlčích máků“ ve scénách, kdy by si měl divák uvědomit, že se před ním odehrává střípek času nebetyčného štěstí dvou milenců.
Ladil by snad lépe s takovým dějem promítaný motiv šlahounů ostružinového trní? Že se motiv vlčích máků objevuje během celého děje několikrát, mně osobně nepřijde hloupé, nebo laciné. Je tomu tak přeci vždy, když se kat Mydlář ve svých vzpomínkách vrací do časů dávno minulých, ve kterých byl šťastný.
Myslím si, že řada diváků nepochopila, že právě podstata této lásky, která byla tak násilně a nespravedlivě ukončena, je hlavní nosnou myšlenkou celého muzikálu. Vše, co z této situace vzešlo, osud dcery kata Mydláře, její láska, které hrozil stejně násilný zánik, jako tomu bylo v případě jejích rodičů před lety – to je bod, ke kterému celý děj směřuje.
Poprava dvaceti sedmi českých pánů, včetně katova přítele Jessenia – to vše je sice smutná záležitost, ale v celé myšlence muzikálu jde podle mě jen o druhořadý motiv, který má za úkol jen potrhnout nešťastný osud kata, nikoliv se stát hlavním mottem celého děje.
Abych se ale vrátil ke kritickým článkům kolegů blogerů…
Musím souhlasit s tím, že natlačený dav v pasáži před divadlem mě také trochu zaskočil, stejně tak, jako nemožnost mít v kabince na toaletě trochu soukromí a nemoci se tam zamknout. To jsou skutečně záležitosti, které jsou divadlu jako takovému k ostudě, avšak já se domnívám, že tvůrci muzikálu mají trochu jiné starosti, než jsou takovéto zjevně organizační věci a že toto je vinou někoho úplně jiného.
Přijde mi nešťastné a tak trochu i nedůstojné dávat takové záležitosti do jedné roviny s kritikou děje muzikálu.
Já osobně jsem došel k názoru, že spousta lidí se dobrovolně vzdala možnosti ponořit se do myšlenek a záměru tvůrců. Snad jim nebylo umožněno vidět celý děj v jiném rozměru, než v jakém se jim před očima míhaly (leckdy protivné – to uznávám) laserové paprsky.
Někteří lidé asi chtěli vidět obrazové drama a ke své škodě si možná neuvědomili, že pravé drama ve své podstatě vnitřních bolestí postav jim uniká před očima.
Já osobně jsem od muzikálu Kat Mydlář dostal to, co jsem dostat chtěl. Jestli sedělo v hledišti vedle mě „nervózní stádo nekulturních vidláků“, jak jsem se také v jednom blogu jedné z kritiček dočetl – to jsem neřešil a neřeším.
Já jsem tam byl kvůli něčemu úplně jinému…
