Film, co Vám způsobí husí kůži…

Jsou filmy, u kterých vás svírá hrůza, přestože v nich nemusí téci krev, ani není prvoplánově nutné, aby se při jejich sledování divák díval na zbytečné anatomické detaily lidského těla.Ty filmy mají svou sílu v tom, že jsou natočené podle skutečných událostí…

Snímek z filmu "Zázraky se dějí"

Takových filmů je spousta, jistě každý, kdo se v neděli díval na film Lidice, ví o čem píšu. Jsou filmy, které zapůsobí na člověka až v určitém věku. I když je třeba viděl už dříve, „dostanou“ ho až v určité etapě života. Každý kdo má děti asi cítil zděšení při sledování filmu Sophiina volba, který, ač se jednalo „jen“ o filmové zpracování románu Williama Styrona, přesto působí velmi skutečně a uvěřitelně, protože divák cítí, že takové věci se opravdu děly.

Na mě kdysi velice silně zapůsobil jeden film, který bych Vám dnes rád připomněl. Jmenuje se –„Zázraky se dějí“.

Příběh o kterém je tenhle film (natočený v roce 1974) se skutečně odehrál, a to 23.12. 1971. Juliane Koepcke letěla tehdy se svou matkou za otcem do Pucalpy. Díky na sebe se kupícím náhodám byly donuceny přestoupit z letadla společnosti Forsett, kterým měly původně letět, do letadla společnosti Lansa. Letadlo se nad amazonskou džunglí dostalo do bouře, jeho trup zasáhl blesk a následoval pád stroje. Z 92 cestujících a 6 členů posádky přežila pouze Juliane. Povedlo se jí to jen díky náhodě, protože se s ní utrhlo celé sedadlo ve kterém zůstala připoutaná sedět, které pak při pádu do korun pralesních stromů zbrzdilo její pád.

Dívka se najednou ocitla úplně sama mezi troskami letadla, všude okolo ležela mrtvá těla jejích spolucestujících. Čekalo na ní v džungli mnoho útrap, kdo film viděl možná si vzpomene na scénu, když jí do otevřené rány na zádech, kam si nemohla dosáhnout, nakladly nějaké mouchy vajíčka, ze kterých se následně vylíhly larvy – červi, chcete-li.

Když jsem si jako malý kluk uvědomil, že to, na co se v televizi dívám, se skutečně stalo, cítil jsem k té dívce hluboký obdiv. Dívka nakonec přežila, protože si vzpomněla na slova svého otce, který jí vždy říkal, jak se má chovat, kdyby se někdy ztratila v přírodě.

Její otec jí mimo jiné povídal, že když bude potřebovat v divočině najít druhé lidi, musí vždy najít tekoucí vodu – i kdyby to měl být snad jen malý pramen. Ten jí vždy dovede k většímu toku, ten se zase bude vlévat do ještě většího, až nakonec dojde k větší řece.

A na větší řece vždy žijí lidé…

Tohle Juliane zachránilo život, protože se tímto pravidlem řídila. Našla vodu, šla podle ní, až našla lidi. Takhle napsané to vypadá velmi jednoduše, ale děj filmu asi každého přesvědčil o tom, že to vůbec jednoduché nebylo.

Film „Zázraky se dějí“, na jehož režii spolupracovali pánové Giuseppe Maria Scotese a Marcello Giombinive, ve mně tehdy zanechal silnou stopu – nepochybně to bylo tím, že byl natočený právě podle skutečné události, podle příběhu, který se skutečně stal.

Dokumentarista Werner Herzog  zjistil o třicet let později od chvíle, kdy se ten skutečný příběh Juliane odehrál, právě při natáčení dokumentu o Juliane (Křídla naděje), že svůj film „Aguirre, hněv boží" točil tehdy jen několik málo kilometrů od místa nehody a na tragický let, který tehdy přežila právě jen Juliane, měl se štábem dokonce sám zamluvené lístky. 

Věřím tomu, že takové zjištění, třeba po několika desítkách let, dokáže člověku nahnat hrůzu…

Vzpomínám si, jak jsem tehdy, kdy jsem jako kluk ten film viděl, křičel do světa, že v letadle nikdy nepoletím. Naštěstí mě to přešlo, a i když jsem už párkrát za letu zažil „zajímavé“ chvíle, například jednou nad pohořím Sierra Nevada, kdy s námi letadlo v turbulenci „houplo“ o několik stovek metrů směrem k zemi, tak jsem naštěstí nikdy nemusel zkoušet, co si z toho filmu pamatuju…

Film „Zázraky se dějí“ vřele doporučuji všem, kdo mají rádi silné a skutečné příběhy.