Tenhle příběh je pravdivý, a možná, že někdo z Vás zažil velice podobný…
Už je tomu dávno. Tehdy se svět klepal zimou ze Studené války, jedni harašili zbraněmi na nás, my zase na ty druhé. V rámci osvěty a oblbování lidu fungoval, respektive nefungoval, princip Civilní ochrany. V rámci té komedie jsme my, jako děti, běhali po škole i kolem školy v pláštěnkách, holínkách, s igelitovými sáčky na rukou, a hlavně s obličejem přisátým k plynovým maskám.
Ale nejen děti, takhle blbli i dospělí na svých pracovištích. Tam byl vždycky vybrán nějaký nešťastník, který byl pověřen veledůležitou funkcí referenta Civilní ochrany. To byl člověk, který sepisoval a maloval evakuační plány budov, seznamoval kolegy s tím, kdo kam, kudy, a s kým se má rozutíkat, až na nás soudruzi Američané shodí atomovou bombu. Někdo to dělal s chutí, protože i blbce potěší funkce, někdo to bral jen jako nutné zlo, a aby mu z toho nehráblo, tak si z toho vlastně dělal spíše legraci.
Ten druhý, rozumější pohled na věc, ten se přesně týkal kdysi jedné mé příbuzné. Jakožto referentka CO byla povinná zúčastňovat se pravidelných školení, aby mohla tam nabyté vědomosti předávat dál, a zachraňovat životy svým kolegům a soudruhům nadřízeným. Jednou, v pátek to bylo, se musela povinně dostavit na obr-školení, které bylo pořádáno na Slovanském ostrově v Praze, v budově známé jako Žofín…
Kecy přednášejících střídaly jejich kydy, a na závěr celé monstrakce vystoupil k řečnickému pultíku soudruh nejvyšší odborník na peripetie spojené s výbuchem atomové bomby. Jak už jsem předeslal, bylo to v pátek, a tak většina školících se soudruhů a soudružek zcela nedisciplinovaně sledovala hodinky, protože tehdy, v době hlubokého socíku, obchody zavíraly sotva se slunce sklonilo k imperialistickému západu, v sobotu bylo otevřeno jen dopoledne, a v neděli byste si o dveře od sámošky leda tak rozbili hlavu.
A tak všichni dost netrpělivě poslouchali stokrát omleté informace, jak je třeba po výbuchu zalehnout k tomuto patami, nejlépe za nějakou terénní vlnu, pakliže není k dispozici terénní vlna, postačí alespoň obrubník u chodníku…
Když soudruh atomista konečně skončil, sklapl rudé desky s černou pravdou na bílém, všichni si oddechli, pomalu balili tužky, bločky, a v hlavách lovili vzpomínky, co že to musí koupit na víkend, zvedl jen tak pro formu oči k davu, a položil nejhorší otázku, jakou v tu chvíli položit mohl…
„Tak, soudruzi, má někdo z vás snad nějaký dotaz, nerozuměl něčemu někdo…?“
Vzadu, tam úplně v rohu napravo, zvedla se ruka, která patřila k hlavě, která něčemu nerozuměla…
„Já, já bych chtěl vědět, soudruhu, co se dá proti atomové bombě dělat…?“
Soudruh vrchní atomista nevěřil svým uším.
„A čemu PŘESNĚ, soudruhu, nerozumíš? Já myslím, že je vše jasné. Probrali jsme nutnost evakuace, chování a organizaci v protiatomovém krytu, zásady odmořování, jak se chovat, když nás výbuch atomové bomby zastihne v terénu i ve městě, já myslím, že bylo řečeno vše…?“
Zoufalý pokus vysvětlit, že bylo vysvětleno nevysvětlitelné…
„Ano, to všechno chápu, soudruhu, to jsou všechno věci, co jsou třeba PO výbuchu. Mě by ale zajímalo, co dělat proti té atomové bombě jako takové…?“
Soudruh atomista se orosil, protože netušil, zda je ten človíček skutečně tak natvrdlý, nebo to jen hraje, a jde o cílenou provokaci proti snaze ochránit mír a socialismus proti válce a imperialismu. Co když řekne něco, co provokatér využije, nebo co využije někdo jiný…?
„Soudruhu, můžeš se prosím postavit?“
Vzadu, tam úplně vpravo v rohu, zvedla se postavička malého mužíčka, takové malé hubené nic, co by sfoukla i mini atomčička.
V sále vzrůstala panika a nevole. Každý už se viděl někde úplně jinde, ale když ono maličké stvoření potřebovalo po celodenní masáži vědět, co se dá dělat proti atomovce…
Soudruh přednášející položil druhou osudovou otázku toho dne.
„Jak se jmenuješ, soudruhu?“
„Já jsem Iljič Trampota…“
Došlo k nemožnému, v Praze, v době míru, na Slovanském ostrově, v sále historické budovy Žofína, vybuchla atomová bomba…
Asi nikdy před tím, ani po tom, zřejmě Žofín nezažil tolik dusících se lidí, tolik slzí stříkajících všude okolo, a ani při mistrovství republiky v break dance, nezažil tolik zkroucených postav…
Trvalo to prý dost dlouho, než se i panu přednášejícímu podařilo popadnout dech. Když se mu to podařilo, předklonil se a opřel se o pultík, co nejvíce vážným pohledem se zadíval tam dozadu do rohu vpravo, a pravil nejdůležitější větu toho celého dne…
„No, víš, soudruhu, jak bych ti to řekl… prostě ve tvém případě bude asi nejlepší, až někde dojde k atomovému výbuchu, abys byl od něho co nejdál…“
Věřte nevěřte, toto se skutečně stalo. A jaké máte Vy, co jste tu dobu také zažili, zážitky z podobných akcí? Nestyďte se, jistě se podobnými zážitky jen hemžíte, tak diskuse je Vaše…
