Pane Kroupu, děkuji, asi jsem něco jako chlap :-).  Pod váš článek bych se ráda podepsala.

Pročetla jsem i pár příspěvků v diskusi.

Lékaři v porodnicích nejsou jen chlapi - i mezi nimi jsou ženy a nepochybně některé z nich mají děti. Nechápu argumenty, že oni zřejmě velmi dlouho studovali a získávali svou odbornost, jenom aby, nás rodící matky mohli týrat zbytečnými zákroky.

A v  dobách, kdy se rodilo doma, děti umíraly - umíralo se i na zápal plic ... Civilizace se posunula úplně jinam, takže kdyby jedno miminko z tisíce zemřelo zbytečně při domácím porodu, je to prostě moc.

A když z důvodu pochybení toho lékaře zemře jen jediné miminko v porodnici, které doma zemřít nemuselo?

Samé otázky...

Fascinuje mě sledovat tu stále stejnou skupinku několika málo lidí, kteří postrádají byť jen základní prvky empatie. Nezúčastněný divák by při čtení jejich komentářů snadno nabyde dojmu, že rodící žena není vlastně nic víc než taková chovná samice. Taková mašina na děti, kde stačí jen pár stručných povelů operátora a ona vyrobí dalšího spokojeného občánka do stáda. Mašina se pak omyje, provede se základní údržba a za čas to může zopáknout, hlavně ale nesmí moc držkovat.

Dost děsivé...

Děsivá je vaše samomluva...

Pro porodníky je porod spousta informací, které nastudovali a vypozorovali. Žena, která plácá cosi o instinktech, je pro ně nezajímavá. Přitom vědí, co se hormonálně děje s ženou, která je ve stresu a má strach. Všichni vědí, jak to ovlivňuje porod, ale respektovat to by znamenalo ke každé rodící ženě přistupovat naprosto individuálně a to se nikomu nehodí do krámu. Nemocniční rutina má moc nade všemi. Věci se prostě nějak dělají a je nutno aby se ženy přizpůsobily normě. Doktoři si dovedou poradit v situaci, kdy dítě nedýchá, či matka krvácí.Tam jsou pány situace a nasadí osvědčené postupy. Pokud ale žena potřebuje něco, co není běžné proto, aby mohla porodit sama od sebe, je to problém. Zdravotníci si nevědí rady s "hysterkou", která nerodí "normálně". Chvíli kolem ní chodí, snaží se ji přesvědčit, aby se vrátila k normě a pokud se jim to po dobrém nedaří, začnou vydírat poučkami typu: "když teď nebude klidně ležet, ohrozíte svoje dítě!". Často se jim ženu povede vynervovat tak, že totálně zapomene na nějaké "instinkty" a "pocity" a začne se snažit "spolupracovat" - dýchá, jak jí říkají, tlačí, kdy jí říkají, nechá si aplikovat léky, které má a když tenhle zvenčí nastavený "normální" rytmus porodu nefunguje a porod nepostupuje tak, jak podle učebnic má, nezbývá ženě, než souhlasit se všemi zákroky k záchraně dítěte, které pak už opravdu jsou nutné. Po takto "vedeném" porodu v ženě zůstane jen hnusná vzpomínka, pocit neschopnosti, strach z dalšího porodu a zpočátku nekonečná vděčnost ke zdravotníkům, kteří zachránili ji i dítě, která se ale postupem času může změnit ve vztek a zlobu, když si žena uvědomí, že možná věci mohly být jinak, kdyby se nedala přesvědčit, že musí rodit "normálně". Pak taková žena začne zkoumat, jestli někde existuje porodnice, kde by ji nechali rodit po svém a nesnažili se ji všemi silami vtlačit do nějaké škatule. Když zjistí, že v dojezdu dvou hodin taková není, rozhodne se, že nejbezpečnější pro ni i dítě to je doma. Divíte se jí????

No, víte, oni doktoři, kteří odrodí několik tisíc dětí ročně, a to desítky let, dobře vědí, jak "žena rodí". Ani náhodou se jim nemůžete rovnat, i kdybyste si to tisíckrát odůvodnila tím, že "jste žena".

To už dávno není příroda, kdo vám "naprogramoval" nějaké sklony. To jen naše "civilizace" vám naprogramovala strach jako drtivé většině ostatních. Příroda si s programováním porodů dokázala docela dobře poradit, ale strach je mocnější než příroda. Ten dokáže vše zničit a myslím, že jednou docela dobře zničí i nás.

Strach a eliminace nebezpečí je jedna ze základních emoci, která byla lidem dána do genetického kódu proto, aby vůbec mohl přežít. Civilizace řadu strachů mírní, některé naopak tvoří, ale rozhodně nám ho nenaprogramovala :-).

porod doma sice osobně považuji za "moderní hippiesácký výstřelek" (můj problém.....a možná pravdu mám, možná ne). Přesto si nejsem jistý, jestli zákaz či restrikce je dobrá cesta. Preferoval bych osvětu a upozorňování na rizika na straně jedné....a "zlidštění" přístupu nemocnic na straně druhé.

Já taky nevolám po zákazech a restrikcích, ale po zdravém rozumu.  S Tvým názorem nemám absolutně žádný problém, myslím, že to mám dost podobně

Pane Kroupo, shrnu to rady.

Myslet si můžete, co chcete. A prezentovat na svém blogu jakbysmet. Dokud to zůstává v této rovině, v rovině názorů, je to naprosto v pořádku a já jsem poslední, kdo by vám to chtěl zakazovat. Já si o tom a o vás mohu myslet své, na což mám také plné právo, ale to je tak všechno.

Podle mě je názor na to, jak by ostatní lidé měli žít a řešit své osobní věci, něco jako díra do zadnice. Každý nějakou má a předpokládám, že ji veřejně neukazuje. Pokud jste se rozhodl tu svou vystrčit a všem ji ukázat, měl byste počítat i s negativním feedbackem a nějak se s tím srovnat, což je však čistě opět jen a jen vaše osobní věc.

Ve chvíli však, kdy by to z roviny názorů (veřejné prezentace své díry do zadnice) mělo přejít do roviny vnucování názorů (strkání své zadnice jiným lidem pod nos), byl by to velký problém, zpravidla následovaný kopancem do příslušné části těla, a to s rozběhem.

Myslete na to, že od veřejného odhalování je k tomu vynucování zpravidla už jen krůček. I zde v diskusi se najde spousta kývačů, kteří by ochotně šli mnohem dál než jen k prezentaci svých názorů.

Nevím, jak jste přišel na to, že nejsem připraven počítat i s negativními ohlasy. Na to totiž speciálně já mám tady dost dobrý tréning...  Máte Vy ale zvláštní přirovnání, myslím tu díru v zadní části těla. Trochu to shazuje Vaši argumentační snahu, ale to je Vaše věc.

budu stručná, kdybych rodila doma už tady nejsem..... vykrvácela bych.... takže můj názor na domácí porody je zřejmý

Stejný, jako můj. I s tím nepříjemným průběhem.

Vezmu to z jiného pohledu....být ještě nenarozený a vědět, že jsem postižený...nejspíš bych se nechtěl do téhle společnosti ani narodit. Jinak bych se asi také radši narodil doma, chci být u mámy a vnímat její tlukoucí srdce i nadále. Tím ale nechci říci, že bych byl zastáncem domácích porodů. Chci jen říct, že nevím, nejsem žena, nevím jak která to cítí. Jako muž mám jen dojem, že v porodnici je porod přeci jen bezpečnější.

A víte kolik diskuzí a rozčilování by se ušetřilo, kdyby na lékařských fakultách budoucí gynekologové a porodníci povinně studovali předměty: "Etika aneb jak se chovat k rodící ženě" a "Jak krotit své ego a nezasahovat do přirozeného porodu", případně ještě - ale to už je moc velká utopie "Jak naučit ženy ze své praxe, aby věřily svému tělu a poslouchaly jeho instinkty"...

Pokud vím, tak lékařská etika se už učí Nicméně, tady v ČR je pacient často vnímán díky veřejnému zdravotnímu pojištění jako otrava.

Po dvou porodech (v porodnici) si troufám tvrdit, že jsem rodila JÁ a nebyla jsem ODROZENA žádným z lékařů, stejně tak si troufám tvrdit, že bych byla schopna rodit v domácích podmínkách... Na druhou stranu neignoruji možná rizika a osobně bych zřejmě vždy raději rodila s lékařským zázemím za zády... Oba moje porody byly pouze s PA při ruce... u prvního záměrně (Jilemnice si za přirozenými porody stojí), u druhého víceméně náhodou, neb syn na svět velmi spěchal... U druhého porodu nám dokonce nechali dotepat pupečník, zatímco syn byl nahý na mém nahém břiše (mimochodem úžasný zážitek). Naprosto chápu ženy, které toto nezažily, a mají dojem, že např. v pražských porodnicích ani nemají šanci zažít, si toto "vynucují" cestou domácích porodů... Na které, žel bohu, není naše země zatím připravená (ač bych to jednou mé budoucí snaše moc přála). Kompromis ve formě intimnějších porodů v porodních pokojích bez zbytečných zásahů u fyziologických zdravých rodiček a nerizikových dětí, případně porodních domů, by byl sakra potřeba... Jinak já ctím svobodu a zodpovědnost jedince... Dle mého dítě patří rodičům se všemi jejich právy a současně povinnostmi! Pokud při život nebo zdraví ohrožujícím jednáním přijde dítě nebo matka k úhoně, jsou to oni, kteří ponesou následky... Nevím, proč má někdo neustále pocit, že má lidem do jejich rozhodnutí právo "kecat"... Chce-li někdo vychovávat postižené dítě, ať jej vychovává a lékaři ho nenutí k potratu, má-li někdo dojem, že by výchovu postiženého nezvládl, ať si podstoupí veškerá možná vyšetření, aby vadu odhalil, dokud je čas dítě zabít bez vážnějších rizik pro matku. Proč to ale dělat povinně? Nařízením?

Ano, pokud se někdo rozhodne, že chce vychovávat postižené dítě prosím, ale za svoje. Máme systém veřejného povinného zdravotního pojištění až bude komerční, at si každý dělá jak píšete, to co chce.