Stalo to, co se zákonitě muselo stát. Ověřený počet nakažených nemocí covid-19 nezadržitelně stoupá…
.
Na jaře patřila naše země k ostrůvku příkladnosti v boji s šířící se novou formou koronaviru. Přes určité počáteční přešlapy systému a vládních opatření, kterých se ale dopouštěly státy napříč celým světem, vedla si Česká republika v boji s nemocí poměrně dobře.
Počty u nás nakažených se dařilo držet v nízkých číslech, stejně tak jako počty těžce nemocných, a i když i u nás docházelo k úmrtí souvisejících tak či onak s novou nákazou, nebyly počty takových negativních průvodních jevů nemoci covid-19 u nás ničím tragickým. Tím nechci snižovat osobní tragédie i těch několika málo mrtvých a postižených v naší zemi, reálně vzato a statisticky bráno jsme na tom ale byli s ohledem na situace ve spoustě zemí světa hodně dobře.
Situace u nás se vyvíjela dá se říci (v rámci možností…) uspokojivě, bohužel jak se nyní ukazuje, usnuli jsme, jak se říká, na vavřínech a dnes za to platíme.
A s největší pravděpodobností za to budeme zítra platit ještě více…
Současně s postupujícím časem se do té doby dost striktní opatření začala uvolňovat, což v té době bylo hlavně z ekonomického hlediska žádoucí, další setrvání ve stavu, kdy byly zavřené téměř všechny obchody, omezené možnosti cestování k nám či od nás ven za hranice, plus trvání dalších a dalších omezení, by se rovnalo jisté ekonomické sebevraždě.
Získali jsme čas a také bylo k dispozici stále více a více informací o nemoci, takže jsme jako stát mohli opět začít jakž-takž fungovat. Bylo však zapotřebí jedné věci, které jsme měli na jaře na rozdávání, bohužel postupem času se vytrácela, až se nám jí dnes bohužel spíše nedostává.
Zatímco zkraje vypuknutí nákazy se náš národ ukázal jako pohotový, jeho občané jako disciplinovaní, a hlavně v časech samo-pořizování prostředků, jako bylo domácí šití roušek pro sebe i pro ostatní, výroba některých společností dezinfekčních prostředků atd, jsme se světu ukázali jako národ schopný se ctí se popasovat s nečekanou výzvou.
Bohužel, čas oponou trhnul a my jsme přišli téměř o vše, čeho jsme na jaře dosáhli. Lidé se s uvolňováním opatření začali chovat doslova nezodpovědně. Mnoho z nich jako by začalo pochybovat o tom, zda je vůbec nákaza reálná, mnoho z nich začalo přemýšlet a veřejně se vyjadřovat v tom smyslu – nesmyslu, že snad jde o nějakou snahu nějakých „temných sil“ o prostřednictvím nákazy ovládnout všechno lidstvo.
Osobně těmto konspiračním fantasmagoriím nevěřím ani za mák a řadím je ve svém osobním žebříčku někam těsně vedle chemtrail.
Řada lidí začala nebezpečí nákazy zlehčovat, podceňovat, někteří dokonce dělali jakoby natruc vše proti doporučovaným pravidlům v osobním kontaktu s druhými, a když ne to, alespoň se začali chovat, jako by na virus zapomněli.
V obchodech i jinde se jako mávnutím proutku přestaly dodržovat rozestupy, jeden funěl na krk druhému, v barech a na diskotékách se pařilo tělo na tělo, jako by se nechumelilo, další „nekázeň“ v tomto ohledu si jistě každý z Vás umí dle vlastních zkušeností doplnit sám.
Bohužel určitá lehkovážnost až liknavost nebyla v proběhlém létě vlastní jen občanům, i sama naše vláda jako by ztratila před stále probíhající nákazou respekt.
Všem, kdo má hlavu na krku, muselo být jasné, že s koncem prázdnin dojde s jistotou každý den vycházejícího Slunce k razantnímu zhoršení celkové situace stran šíření koronaviru. Ve hře byly návraty z dovolených, ať už tuzemských, nebo dokonce zahraničních, o kterých bylo jasné, že tam lidé přeci jen ohrožovalo mnohem vyšší riziko nákazy, než kdyby celé léto seděli doma. Stejně tak muselo být každému jasné, že nejen dospělí navrátivší se do svých zaměstnání, ale i děti konečně po téměř půl roce zasednuvší do školních lavic, budou znamenat razantní rozjezd něčeho, co bychom mohli s klidem nazvat druhou vlnou útoku nemoci covid – 19.
Konec léta, respektive konec prázdnin, konec dovolených a začátek školního roku, byl tak předem jasně identifikovatelným předělem v celé situaci, jakousi křižovatkou, chcete-li.
A jen blázen se k nebezpečné křižovatce řítí vysokou rychlostí, rozumný a zodpovědný člověk začne přibržďovat už dostatečný kus před ní, aby byl připravený na možná úskalí a nebezpečí na takovém místě z logiky věci hrozící.
Už během srpna jsme byli svědky třenic jak uvnitř samotné vlády, tak mezi zástupci odborné veřejnosti – různých ve věci interesovaných hygieniků, lékařů a dalších lidí odpovědných za další vývoj. Byli jsme svědky situace, kdy dnes již bývalý šéf resortní skupiny pro rozvolňování opatření, Rastislav Maďar, již před zhruba třemi týdny varoval vládu v tom smyslu, že by měla být znovu zavedená plošná povinnost nosit roušky v budovách, obchodech, stejně tak by měla být povinnost nosit roušky i v nadcházejícím začátku školního roku ve školách.
Jak se ale ukázalo, jeho návrhy, opodstatněné jeho specializací, nebyly tehdy nakonec vládou vyslyšeny, sám premiér Babiš mu do jeho plánů, jak se říká – „hodil vidle“. Oháněl se tehdy oním slavným semaforem, který mi od začátku zvedá tlak krve, protože se k němu na můj vkus mnoho lidí upínalo, jak ke zlatému teleti, nehledě na reálnou situaci, kterou dle mého absolutně nereflektoval a jeho barvičky neukazovaly aktuální situaci, ale spíše zbožná přání těch, co se jím oháněli.
Sám epidemiolog Maďar se k dnešní tristní situaci vyjadřuje takto - „Roušky jako preventivní opatření primárně nemají vycházet ze semaforu, ale mají se racionálně využít k tomu, aby na semaforu nedošlo ke zhoršení barvy a následkem toho k zásahům do života společnosti, které být možná nemusely. Teď to bude pravděpodobně ještě horší,“
Já vím, že málokdo má rád ony pověstné generály po bitvě, skutečnost, že však pan Maďar tehdy na vlastní žádost opustil post šéfa oné resortní skupiny pro rozvolňování opatření, mluví dle mého v jeho prospěch.
Nedivím se mu, že nechtěl dále s ohledem na svou odbornou erudovanost skákat dle pokynů lidí, kteří ke svým vlastním rozhodnutím používají místo ohledu na realitu spíše vlastní jájínkovství a chybí jim díky jejich umění politikařit schopnost vyslyšet názor skutečných odborníků.
Bohužel, na to doplatíme asi všichni, někdo přímo onemocněním, někdo dokonce smrtí, někdo „jen“ ekonomickými problémy v dost možná dosud nepoznané míře.
A bohužel, my jako občané s tím v tuhle chvíli nemůžeme moc dělat. Můžeme ale dělat něco jiného, a věřte mi, že hodně důležitého – můžeme, měli bychom, musíme, i když to někteří neradi slyší, začít opět používat rozum, začít se opět chovat zodpovědně a racionálně. Musíme mezi sebou opět dodržovat nutné rozestupy, musíme dodržovat nařízení nosit roušky všude v uzavřených prostorách, musíme striktně dbát na hygienu rukou kdykoliv je to možné a kdykoliv tušíme, že můžeme na rukách mít něco, co tam mít nechceme.
Pokud se tímto výše uvedeným nezačneme řídit, může se stát, že situace nazraje do takových rozměrů, ve kterých bude nutné přijmout mnohem razantnější opatření, která nám mohou, když ne zlomit, tak alespoň notně nalomit vaz.
A to jistě nikdo z nás nechce…
.
.
