Jen si to tu značkuji, vrátím se...

Pane Vladimíre, citlivě a přitom věcně napsáno, bez zbytečného patosu, člověka to donutí k zamyšlení, jak je život křehký ...

 bez zbytečného patosu?

Mno...já vlastně nevím, co si o tom mám myslet. Jistě, někdo namítne:  A není to jedno? Asi ano. Nějak nevím, proč je ten flegmatický pán vlastně anděl. Také na mne působí trošku rušivě nadužívání přivlastňovacích zájmen, většina to dělá jako nešvar přejatý z angličtiny, z toho Mistra ale nepodezírám. Když jsou dva lidi a jeden řekne Dej mi ruku, tak není třeba říkat tvou. Když je jeden anděl a spadne mu něco k nohám a zvedá to, netřeba říkat svých nohou. Opakování věty však nevadí. Alespoň teda mě.

Když to tom dumám, celkově to na mě působí jako melancholická reklama na whiskey. Víc bych se rád dozvěděl o Sáře...jo já vím, jsem nespokojený. A není to jedno?

Opakování věty je samozřejmě úmysl, berete to jako mou licenci...

Vladimíre, jsme v Zaujálech! 

…a není to jedno…?

Zkusím to věcně, pane Kroupo. Těžkopádně popisujete zničeného jedince, který o vše přišel a nemá pro co žít. Přesto si na začátku textu "...užíval poslední hřejivé paprsky toho dne." V jeho rozpoložení je jakékoli užívání těžko představitelné. " ... doprovázelo ho jen pár trucků, ..." Zkuste jít po silnici, po níž se občas kolem vás řítí tyhle monstra. Jedná se skutečně o doprovod? "Silnice se táhla před ním až někam do nekonečna, někam, kam asi nikdy nedojde." vs. "Co nejdál po cestě, co končí tam, kam asi nikdy nedojde." Že tam nedojde stačí říci jednou, čtenář si to v takto krátkém textu zapamatuje, netřeba to připomínat ob odstavec. Táhne se do nekonečna x končí tam, kam ... Tak končí nebo nekončí? "... vyskočila vzpomínka na slova jednoho doktora" a "... zprávu, kterou mu před časem jeden doktor sdělil." Totéž co cesta, znovu nesmyslné zdvojení. Aby vámi nesmyslně věčně pokládaná otázka neztratila na síle, pak by stačilo ji položit jednou. Nadužívání přivlastňovacích zájmen je vaší doménou, ale je vskutku rušivé.

Dalo by se pokračovat, ale asi to stejně nemá cenu.

Skutečně? Tak to si budu muset přečíst.

Mě text přiměl k velkému zamyšlení. Kdo jsou to vlastně andělé? Proč umírají mladí? Já si vždycky myslel, že andělé jsou nadpozemské bytosti a jako takové tedy nemohou umírat. Navíc jsou prý bezpohlavní. Díky Hůhlu jsem však zjistil, že andělé žijí i mezi námi a mají své starosti. Cituji:

Pozemští andělé se často pokoušejí svoji citlivost a bolest z toho, že jsou jiní, stejně jako strach ze svého poslání, různým způsobem otupovat. Utíkají se k jídlu, drogám, alkoholu, cigaretám nebo vztahům a nebo ke všemu najednou.

Takže autorovi děkuji za osvětu, která mě problematikou andělů dohnala k tomu, zabývat se jí blíže. Navíc charakteristiku anděla trefil zcela přesně.

Andělé jsou skvělí až suproví a zabývat se jimi má určitě velkou cenu, mým oblíbencem je jednoznačně Metatron! 

Člověče, Vladimíre, neměl byste tak čučet na ty reklamy, Jack Daniels tam působí moc rušivě...a ne, že mi tu někdo napíše, že je to jedno

Správně...lepší by byl Jim Beam, aby při čtení člověk nemyslel na invazi, která se nestala :))

Tak nevím, jestli se ve mě mělo rozlít dojetí nebo zoufalství? To opakování motivu tomu dalo na podpáteř. Ale řekněme si to na rovinu....a není to jedno?

Já myslím že je

Co furt máte s těmi anděly? 

Ročně jsou to alespoň dva blogy s podobným nadpisem ....

Andělů není nikdy dost, zvláště těch hodných až milých!