Na ten film jsem se celkem těšil, ale jak už to někdy bývá, když se člověk na něco těší, přichází zklamání…
Krátce řečeno, z mého pohledu je ten film naprosto o ničem. Pravda, jeho technické provedení je nezvyklé a zvláštní, ale tomu se tak nějak divák přestane divit po prvních patnácti minutách. Čemu se asi hned tak ale divit nepřestane, to je například skutečnost, že se tvůrci filmu snaží divákovi nabulíkovat, že v roce 1989 brázdil po naší zemi koleje vlak, tažený parní lokomotivou, a to prosím na pravidelné noční lince…
Jasně, že tahle skutečnost nemá ve smyslu příběhu nějakou přílišnou důležitost, ale mně to vadilo.
Příběh jako takový, jak už jsem naznačil, je, alespoň z mého pohledu o ničem. Respektive jde o obyčejný a ničím nepodtržený děj, o kterém si tak nějak neumím představit, čím by oslovil diváky v porotě slavného Oskara, na který prý aspiruje. Ano, možná má v této soutěží šanci díky svému technickému provedení, ale tím z mého pohledu jeho atraktivita končí.
Myslím si, že kdyby byl film natočený obyčejným – „živým“ způsobem - že by totálně propadl a řada diváků by si na něho za měsíc ani nevzpomněla.
Chvílemi se mi děj filmu zdál „neuchopitelný“. Jako by tvůrci předem kalkulovali s tím, že divák četl komiks, ze kterého film vychází. Někdy je určitě dobré, nechat na divákovi jistý díl práce s domýšlením a vlastním výkladem děje, ale nic se nemá přehánět…
Při sledování filmu jsem stále čekal na nějaký dramatický zvrat, na něco, co by nebylo dopředu očekávatelné, na určitý cíl, ve kterém by tak trochu vlekoucí se děj dostal závěrečný smysl – ale ničeho takového jsem se nedočkal.
Přitroublý nádražák nakonec najde svou milou ve svém drážním domku, která byla šikovná a měla štěstí, aby našla cestu po zelené turistické značce, a to prosím v bouřce. Bývalý estébák dostal od svého syna sekyrou a jeho druhý syn uvízl ve svém dvoutaktním autě uprostřed rozvodněné řeky. Ani o jednom synovi není náznak toho, jak to s nimi dopadlo. Jen nádražák, Alois Nebel, dostane úsměv od toaletářky Květy…
To je tak asi vše, děj, jako když se díváte z okna a on nikdo nejde. Jsem tímto filmem opravdu zklamaný, a mé zklamání nevyváží ani příjemná, nostalgická hudba.
Myslím si, že tištěný komiks je příjemným a zvláštním čtením, bohatším o několik „rozměrů“ , jehož kouzlo se ale z mého pohledu z filmové verze naprosto vytratilo. Jde o další z filmů, kterému se absolutně nepodařilo překročit půvab a sílu slova své tištěné podoby.
Nedávno jsem v jenom periodiku četl kratičký článeček jedné mladé redaktorky, která měla na film zcela opačný názor, než k jakému jsem došel já. Psala, že po skončení filmu a při probíhajících titulkách nikdo z diváků v kině nevstal a neodešel, prý asi z úcty k tvůrcům filmu, nebo pro tu hezkou písničku, která u titulek zněla.
No, s tou písničkou bych souhlasil, ale s tou úctou k tvůrcům bych to viděl trošku jinak.
Když jsem film viděl já, tak také diváci po jeho skončení seděli na svých místech, ale podle mého názoru z trošku jiných důvodů. Za prvé jsou titulky vyvedené na dnešní dobu až nezvykle velikými písmeny, a tak je možné si je opravdu přečíst, aby se divák dozvěděl, kdo z herců se to vlastně skrýval za zanimovanými postavami. Jako druhý důvod bych viděl skutečnost, že řada diváků v tu chvíli vlastně neví, co si má o filmu myslet, a jako by si promýšlela strategii, jak budou o filmu mluvit, až se jich někdo zeptá. Nebudou možná chtít vypadat jako nekulturní barbaři, protože přeci filmu předcházela celkem slušná mediální masáž, která tvrdila, že jde o naprosto úžasný filmový počin.
A kdo by chtěl vypadat jako někdo, kdo něco takového nerozezná…?!
No, já tak klidně vypadat budu, protože kacířsky říkám narovinu, že se mi film Alois Nebel nelíbil. Je tak nudný, až se nedivím, že za něj jeho tvůrci chtějí Oskara…
P.S. – na závěr si dovolím takovou malou poznámku – při každé návštěvě „hypermoderního“ multikina Cinema City se nepřestávám podivovat nad skutečností, že se zde stále nedá za vstupenky (za které např. při návštěvě čtyřčlenné rodiny zaplatíte nemalý peníz…) zaplatit platební kartou, ale pouze hotovostí. Inu, vítejte v 21. století…
