Ani sámošku tam neměli. Musel jsem si objednat u pultu. Inu venkov … Povídám žertem „Med za stovku a chleba za bůra. A klidně mi dejte ten z Číny“. Prodavačka ani nemrkla, jen se usmála „potraviny nejsou kolíčky na prádlo."
Natřela mi to a ještě nebyl konec. „Pro laciné věci si musíte do města, do hypermarketů“. „Copak vy tu nešetříte?“ „Šetříme, ale ne na jídle. Ty kolíčky z Číny nebo odkud tu mám nebo sirky z Indie. Ale jídlo máme jen naše. Tady si každý krmí prase, na zahrádce má svoji zeleninu, vlastní ovoce … Jestli chcete, mám tu med od místního včelaře za 150 a chleba z domácí pekárny za Lhoty za 32. Ten med je od mého muže a i on musí měnit úly za nové, aby byly včely v čistém a zdravém. A jaké včely, takový med“. Na tolik informací a komunikace u pokladny u pásu nejsem zvyklý. Tam mi stačí, když mi pokladní sdělí lámanou češtinou celkovou sumu. Cítil jsem se najednou nejistý a ona mi připadala naopak velmi silná a v naprosté pohodě. V našem hypermarketu to obyčejně bývá naopak.
Obchod byl prázdný, jedna paní odešla těsně přede mnou. A tak paní povídala „ a co s těmi penězi děláte, když je v městě ušetříte“. „Užívám si je“ rozzářil jsem se. „Můžu chodit do fitka, jezdit na výlety, dovolenou …“. „Jo a do lázní, kupovat výživové doplňky s vitamíny, minerály a celkově si dávat tělo dohromady po laciné stravě …“. Až mě začínala popadat zlost. To snad je neúcta k zákazníkovi. Potopím ji tím, že si nic nekoupím! A je to ať zkrachuje! To by si u nás prodavačka nedovolila říct. Ta vzorně celou dobu mlčí.
Ale pak jsem se rozhodl, že ji přeci jen utluču argumenty. „a jestlipak víte, kdo peče nejlepší buchty“. Vzpomněl jsem si na pekárnu, která je přímo v hypermarketu. „Vaše babička“. Zcela mne odzbrojila.
„No ale vy si doma také všechno chováte a pěstujete, abyste ušetřili“ zmohl jsem se na poslední odpor. „A myslíte, že kdybychom započítali do ceny svůj čas a nájem pozemku, že to bude levnější. Kdybych šla místo práce na zahrádce nebo krmení prasete do fabriky, vydělala bych si víc. Ale takhle vím, co jím. Ale ne každý si může dovolit kvalitní potraviny. Musí na to mít především v hlavě. Co sním, to ve mně zůstane. Já teď musím zavřít, ale jestli chcete pojďte se mnou a moje babička vám prodá domácí vajíčka, ať nejdete domů s prázdnou“.
