Rozmazané hranice

Mám rád herce Robina Williamse. Nikdy mne nezklamal herecky a ani mne nezklamaly filmy, ve kterých hrál. Za nejoriginálnější jeho roli považuji rozostřeného herce v Allanově filmu „Pozor na Harryho“.

Hermafrodit, Louvre

   Rozmazanost obrysů a tím hranice mezi něčím určitým a tím ostatním se mi stále více vtírá do porozumění člověku. Čím mám intenzivnější pocit, že o člověku více vím, tím spíše ztrácím pocit nějaké jednoznačnosti či definitivnosti. Nechce se mi spokojit se s názorem, že to patří k „postmoderní“ současnosti. Naopak bych rád pochopil smysl této neostrosti. Určitě ho má hluboký. Snad se s odchodem do důchodu dočkám prozření.

   Poznávání světa každého z nás se totiž opírá o pojmy a slova, která je označují. Ta slova mají takový obsah, jaký v daném jazyce a v dané společnosti nejlépe vyhovuje potřebám lidí a jejich porozumění jevů a věcí. S tímto jsme natolik svázáni, že se nám zdá, že kategorizace všeho je nejlepší cesta k poznání. Červenou nit k racionalitě, třídění a definování můžeme v našem evropském prostředí vysledovat od starořeckého filosofického myšlení. Století osmnácté pak posvětilo rozmachem vědy toto kategoriální vidění a deduktivní myšlení. Je však jasný a ostrý obraz jsoucnosti skutečně jedině možný a pravdivý? A pokud nikoliv, tak proč?

   Již to, jak se novorozeně učí rozpoznávat obličeje sklánějící se nad ním, je spojeno s postupným odlišováním a tím s jednoduchou kategorizací. V našem slovníku by se to dalo popsat jako posloupnost dvojic tříd objektů: obličej – „neobličej“ (vše ostatní), matka – „nematka“ (ti ostatní), žena – „nežena“ (muž), nějak povědomý (známý) – neznámý, podobný těm známým – odlišný od všech dobře známých, ti, jimž lze pravděpodobně důvěřovat – ti, u kterých si nejsem jistý, nemám žádnou zkušenost, kam je zařadit, tak bude lepší se jich bát (a vyžádat si pláčem naopak blízkost těch, které znám, mohu jim důvěřovat, mám je rád a oni mají rádi mě) atd.

   Vezměme si třídění lidí na ženy a „neženy“, tedy muže. S postupujícím věkem se nám utvrzuje oblékáním jedněch tak a druhých jinak, odlišným tónem hlasu, rozdíly v postavě, jiným způsobem pohledu. Občas si nejsme stoprocentně jistí, ale to přisuzujeme spíše nedokonalosti našeho rozlišování. Pak se dozvíme něco o pohlavních orgánech, k tomu přibude znalost pohlavních chromozómů s tím, že muži mají dva odlišné (XY) a ženy dva stejné (XX) a vše je jasné. Lidé jsou buď ženy nebo muži. Jenomže to až tak vždy není a neplatí.   Případů, kdy i jen na biologické úrovni není žena jednoznačně ženou a muž není jednoznačně mužem, není zanedbatelně. Mohou se stát „problémy“ v počtu chromozómů (Turnerův a Klinefelterův syndrom, tzv. superženy a supermuži), ve vytváření pohlavních žláz a orgánů (jedinec XY je pak například dívkou, ale i naopak jedinec XX se může v jiném případě narodit jako chlapec, známé jsou i případy hermafroditismu) nebo jen v jejich vývoji a formování. Může dojít k odlišnému vývoji v určité části mozku (což je zřejmě příčina u některých mužských homosexuálů) nebo ve vývoji osobnostním, kdy neznáme či jen tušíme příčiny (viz třeba transsexuálové a travestici), a tělesném (chlapci s „nemužskou“ stavbou těla u poruch nadledvin, dívky s „neženskou“ postavou v případě vyšší hladiny mužských hormonů). K tomu si přidejme odlišné postoje každé společnosti, jak má žena a muž vypadat, jak se má chovat, jaké má hrát sociální role a plnit povinnosti. Neostrostí, rozmazaností je najednou velmi mnoho.

   V přírodě je hlavním kritériem, co je vhodné a co ne, rozmnožování a potomstvo. V lidské společnosti je význam takového výběru snížen. Navíc i ti, kteří jsou hendikepováni v možnosti mít vlastní děti, přispívají nám všem svými názory, objevy, prací, pomocí, láskou (nebo případně naopak) tak, jako ostatní, v něčem třeba i jinak, což náš svět obohacuje navíc.

   Rozmazaný Robin Williams pro mne není jen slovní a obrazovou hříčkou Woodyho Allena, ale symbolem pro hledání pochopení a porozumění jinakosti na pomezí zdánlivě jasně odhraničených skupin nás lidí.