Plzeňský kulturní život je mi milý. Je obsáhnutelný a je přitom možno si vybírat podle nálady. Člověk má šanci prožít vše, co stojí za vidění a slyšení, aniž by se uštval.
Divadelní představení Čachtická paní mi slibovalo další příjemný zážitek a v zásadě nezklamalo. Byl jsem spokojen s hudbou od Maláska mladšího. Z tanečníků mne skutečně nadchl Révai v roli proradného Ficka a baletní pár Eržiky a zbojníka. Cestou domů studenou noční Plzní mi ale vrtalo hlavou, proč mám nějaký divný pocit. Vždyť téma života Alžběty Báthoryové je atraktivní. Čachtická paní je proto úspěšné představení – tak trochu drama, tak trochu horor, tak trochu romance, tak trochu napínavý příběh. Čachtická paní je jistě i zajímavý divadelní počin – tak trochu divadlo, tak trochu balet, tak trochu muzikál.
Jenomže právě v té mnohosti se nějak ztratil silný příběh. Sice: Čachtická paní v průběhu představení naznačila své slabosti a důvody krutosti a byla po zásluze potrestána. Mrzák a sluha Ficko se propracoval k pomstě všem. Zamilovaný pár dosáhl štěstí. Ale: Čachtická paní se střídavě musela zabývat intrikami, úvahami o stárnutí či bojem o přízeň dcery. Ficko byl nějak mimochodem popraven, aniž by došel na dno svého ponížení, hněvu a vzdoru. Donjuanovský šlechtic, za kterého se měla provdat Eržika, prošel dějem, jako kdyby se jen tak zjevil z commedie dell´arte. Do toho nedokončený příběh znásilněné Maryši, sestry jednoho ze zbojníků, dále naivita „fronty“ služek, předem odsouzených k smrti, strach a hněv lidu, vzdor a lest kněze, souboje zbojníků a vojáků. Mnoho příběhů či naznačených osudů, mnoho napínavých událostí ...
Ve zjevné či nechtěné a podvědomé „prodejnosti“ filmů a muzikálů (ale i v dalších oblastech umění a kultury) se čím dál více projevuje snaha zavděčit se všem (a tím možná zajistit úspěch nebo prodejnost vstupenek). Podbízivost různému vkusu a očekávání široké škály diváků velí nabízet prudké obraty děje a krkolomné spojování úleku s proklamovaným štěstím, aniž by zbýval čas na nějaký opravdový cit, silnou vášeň a lidské neštěstí či štěstí. Ale abych nebyl nespravedlivý: u představení Čachtická paní v plzeňském Komorním divadle se to týká především scénáře, nikoliv režijního vedení a práce herců, zpěváků a tanečníků. (Tento příspěvek ani není míněn jako recenze Čachtické paní, ale jako vyjádření pocitu o „prodejnosti“ umění kvůli prodejnosti; pan Libor Vaculík, autor libreta a režisér, mi snad promine.) Přesto mi nějak v mysli zůstává pachuť ze současného všeobecného odklonu od opravdovosti osudů a autentičnosti příběhů k povrchnímu vyprávění.
