Každý jsme se setkali s tím, že jsme něco druhému řekli a on to pochopil zcela jinak. Vzniklý rozpor může „bořit“ vztahy, vytvářet bariéry, může být zdrojem pocitu ponížení či nenávisti, ale naopak legrace a smíchu.
Obrázek rozhovoru - dynastie Chan
Většinou však chápeme naši řeč jako velmi dobrý, přesný a spolehlivý nástroj dorozumívání. Proč tomu tak ve skutečnosti vždy není? Proč to, jak se dorozumíváme konkrétním jazykem v konkrétní mluvě bývá zdrojem zmatků? A proč i tak je pro nás lidi řeč nejvhodnějším dorozumívacím prostředkem?
Nejprve je třeba si uvědomit, že řeč, jazyk a mluva jsou rozdílné aspekty téhož. V běžném hovoru je zaměňujeme a nerozlišujeme. Řeč lze chápat obecně jako způsob verbálního dorozumívání. Jazyk pak je konkrétním souborem slov s určitými významy a dále pravidel, jak z nich utvářet složitější konstrukce a tím vyjadřovat myšlenky. Konečně mluva je to, jak se každý z nás v dané situaci s druhými dorozumíváme, většinou pomocí určitého jazyka.
Řečová schopnost je nám lidem vlastní a s výjimkou jedinců se sluchovým hendikepem nebo poškozením určitých částí mozku mluvíme všichni na světě. Řečová komunikace vznikla v nějaké jednodušší podobě již velmi, velmi dávno: uvažuje se, že je spojena s existencí našich společných předků s neandrtálci, tedy rozhodně dávno před více než 200.000 lety, možná ještě dříve, než si jsme schopni představit. Ukazuje se, že schopnost naučit se mluvit a ovládnout řeč v podobě určitého jazyka je nám do určité míry vrozená.
Konkrétní podoba po stránce zvukové a obsahové se rozrůznila do nepřeberného počtu jazyků a jejich dialektů. Jednotlivé jazyky se liší například způsobem utváření hlásek (velmi prastaré africké jazyky mají např. tzv. mlaskavé hlásky), melodií řeči (u východoasijských jazyků může mít stejné slovo vyslovené s odlišnou melodií různé významy), gramatikou (některé indiánské jazyky chápou a užívají odlišně slovesa a podstatná jména) atd. Obsahy slov nejsou mezi jazyky rovnocenné, ale mají jiný rozsah významu, jiné vztahy k ostatním slovům a samozřejmě i jevům, k nimž se vztahují. Každý z nás si osvojujeme daný jazyk (či více jazyků) od raného dětství prostřednictvím matky a blízkých, dále vrstevníků a známých v rámci sociálního prostředí a kultury, v níž vyrůstáme.
I s mluvou samotnou to není tak jednoduché. Každý z nás si totiž osvojoval jazyk v odlišných situacích a tak přeci jenom trochu odlišně chápeme smysl slov a vztahů mezi nimi. Nejen to. Myšlenka či pocit, které míníme sdělit někomu, se nevytváří v mysli ihned v podobě slov a vět – ta vlastně na onen vnitřní obsah jaksi navlékáme. Snažíme se, aby sdělení vyjadřovalo co nejpřesněji, co chceme vyjádřit, ale již z principu to možné není úplně. Obdobně ten, kdo nám naslouchá, si dešifruje naše sdělení do svého vnitřního světa a výsledek nemůže být totožný s tím, co jsme vyjádřili naší mluvou. Navíc vzájemné porozumění je ovlivněno vším, co se zrovna odehrává kolem, a naší momentální náladou.
Porozumění řeči není zkrátka jednoznačné. Když však nasloucháme někomu, usilujeme odhadnout, co se mluvící snaží sdělit. Dotvrzujeme si to i neverbálními projevy – zesilujeme a zrychlujeme mluvu, gestikulujeme, tváříme se. Sdělení opakujeme pomocí odlišného vyjádření a využíváme srovnání s něčím – používáme metafory. A protože řeč nám slouží zřejmě hlavně k utváření našich sociálních vztahů, jsme na jednotlivá sdělení velmi citliví, a to jak ve smyslu, že jim dobře rozumíme, tak ve smyslu, že jsme na jejich obsah „hákliví“. Nejednoznačnost řeči nám na druhou stranu umožňuje vytvářet obsahy, vztahy a kontexty nové.
Je dobré myslet na to, že se nám ne vždy podaří něco říci přesně, že se tak můžeme druhého dotknout a přivodit mu zklamání. Je dobré, když naopak se dotkne něco nás, přemýšlet, zda se nejednalo o náhodné a zbytečné nedorozumění. Je dobré oslovením a nabídnutím komunikace takováto nedorozumění překonat, abychom je pak s výčitkami svědomí nebo s pocity křivdy nevláčeli s sebou celý život.
