Lidé všude na světě se usmívají (pokud je něco nenutí mít zlost nebo být smutní). Usmívání se je nám lidem bytostně vlastní a je srozumitelné stejně středoevropanům jako novoguinejcům.
Usmíváme se na někoho, kdo se nám líbí. Usmíváme se na toho, s kým hovoříme. Usmíváme se na malé dítě. Usmíváme se, když je nám dobře. Úsměv má tudíž nejen mnoho podob, ale je prostředkem pro mnoho situací. U šimpanzů lze pozorovat grimasy, které lze chápat jako obdobu úsměvu, ale nejsou tak výrazné a četné – např. šimpanzí matka se „usmívá“ na své mládě při hraní si s ním. Hrový výraz mláďat nám náš úsměv také připomíná. Ale jinak lze říci, že úsměv je něčím specificky lidským. Je to náš druhový znak v oblasti chování. Vždy má pozitivní význam na rozdíl od smíchu, který je tak nutné chápat jako samostatný komunikační projev.
Zajímavou skutečností je, že úsměv má do značné míry vrozený základ. Malé děti jsou „naprogramovány“ na to, aby se usmívaly na blízkost lidí, především matky. Usmívají se, i když jsou slepé. Je fakt, že úsměv takových dětí se nerozvíjí a má ustrnulou podobu, protože nemohou zpětně nuance úsměvu odkoukat. Ale nejen, že se novorozeňata na sklánějící se obličej a na hlas začínají usmívat hned v prvních týdnech života, kdy o tomto světě ještě mnoho nevědí, ale i matka je hormonálně nastavena na to úsměv svého dítěte intenzivně prožívat. Úsměv malého potomka vede k prožitku tak silnému, že je pak ochotna udělat vše pro jeho blaho a spokojenost. A v tom, zjednodušeně řečeno, spočívá význam úsměvu dítěte – připoutat si matku, aby mělo zajištěno svoji budoucnost (vždyť je po narození tak nezralé a zranitelné). Evoluční užitečnost nesnižuje sílu a krásu dětského úsměvu.
Potkají-li se kdekoliv na světě dva lidé, kteří se spolu znají, proběhne mezi nimi typický a univerzálně zcela podobný krátký úsměv, doplněný pozdvižením obočí. Úsměv jako pozdrav funguje shodně u nás v Čechách i v pralesích Nové Guineje – bez ohledu na to, že my se potýkáme s finanční krizí a obyvatelé horských údolí na druhém konci světa by nás před několika desetiletími v případě nedorozuměmí jako cizince zabili (a „snědli“). Úsměv ale organizuje vzájemnou komunikaci dále. Spolu s jinými signály dáváme najevo, že druhého sledujeme, že nás zajímá, co říká, a že máme k němu dobrý vztah.
Poslední mé připomenutí důležitosti úsměvu se týká partnerských vztahů, tedy vzniku lásky a zamilovanosti. Muži a ženy se navzájem líbí na základě různých signálů, jako např. pachu, souměrnosti a jiných vlastností obličeje, siluety postavy apod. Jakmile se nám někdo líbí a setkají se naše pohledy, „něco“ v nás nás přiměje se usmát (a trochu jinak, než v jiných situacích) a zrychlí nám tep. A jsme jen krůček k vytvoření nového páru; většinou to pak nevyjde nebo jsme rozumní či krátký „záblesk“ potlačíme, protože máme rádi přeci jen někoho jiného. Ale ten úsměv stejně proběhne a obohatí náš život.
Když se díváme na někoho, kdo se na nás usmívá, bezděky se také usmíváme. Tím si navozujeme příjemný, radostný pocit – prožíváme tedy obdobný pocit jako ten druhý. Zde je základ toho, že jsme schopni vcítit se do druhých, odborně řečeno, že jsme empatičtí. Nejen to: tato vazba mezi usmíváním se a radostí je oboustraná. Když je nám dobře, tak se usmíváme, a naopak když se budeme usmívat (ne však křečovitě se do úsměvu nutit), tak se budeme cítit spokojeněji.
A tak udělejte, kdykoliv se to hodí, svým úsměvem něco pro druhé (naladíte tak dorozumívání na příjemnější notu) a tím současně i pro sebe (budete se cítit lépe). A navíc je to lidské, patří to k naší přirozenosti.
