Aldi byl Súdanec s tělesnou velikostí medvěda. Pleť měl tmavou tak, že ať jsem měnil expozici, jak chtěl, na černobílých fotkách buď nebyl vidět on nebo ostatní byli jen světlými skvrnami.
Aldi studoval medicínu a bylo nutno mu pomáhat s přípravou na zkoušky. Rád chodil na české pivo a přízvuk češtiny měl téměř žižkovský, přestože mu dělalo potíže skloňovat. Choval se vesele a bezstarostně, jen někdy se zastavil v myšlenkách a bylo znát, že někde daleko má domov. Několik sourozenců a periferní čtvrť Chartúmu, které pár let neuvidí. Asi ale pocházel z jihu, protože nevyznával islám. Snad dostudoval, snad léčí, snad ho nesemlely občanské války a je s životem spokojený.
Studenti – cizinci se mezi sebou na počátku sedmdesátých let scházívali. Poštěstilo se mi na několika takových „mejdanech“ být. Na jeden však nikdy nezapomenu. Setkání proběhlo u studenta z Peru (jméno si již nevzpomínám), kde bylo několik jeho kolegů z Jižní Ameriky, Aldi a Češi. Večírek začal vínem a politikou, ale víno nevyhrotilo politickou diskuzi, nýbrž ji odsunulo někam do stínu. A tak se povídalo, jak se co kde jí a jak se kde svádějí holky. Zkrátka pohoda, prima. Hostitel Peruánec posléze pouštěl latinskoamerickou hudbu. Najednou Aldi vstal a začal tančit. Hora masa a tuku se vlnila v dokonalém souladu s hudbou. To netančil Aldi, ale Aldi byl tancem. Přestal být v pražském pronajatém bytě a stal se poslem něčeho afrického, čemu jsme my ostatní nemohli dostatečně porozumět. Netančil pro nás, ale pro sebe. Jen tak. Tehdy jsem pocítil, že kulturní rozdíly mezi lidmi nespočívají pouze v odlišném jazyce, oblékání či náboženství, ale že je máme z dětství a mládí „zadřené“ hluboko pod kůží a uložené hluboko v mysli.
Když už to Aldiho přestalo bavit a sedl si na gauč, byl zase zahraničním studentem v Praze, navštěvujícím hospodu blízko studentské koleje.
