Je s podivem, že české zdravotnictví je v součastném marastu schopno pozitivně překvapit. Mi se to stalo a ráda bych se s Vámi o tuto zkušenost podělila...
Téměř před 14 dny jsem byla s manželem a našim divadélkem na turné po severních Čechách. V úterý mi začlo být všelijak, a já tušila, že jsem někde potkala pořádnou virozu. Ve středu jsem ještě s vypětím sil dokázala odehrát dvě představení, třetí už jsem byla nucena vzdát. Dojeli jsme na pension, zalezla jsem do peří a s koňskou dávkou paralenu a jitrocelovým sirupem jsem se rozhodla do rána s virozou zatočit.
V osm večer, už nejen manželovi ale i mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nejern, že jsem přes tři peřiny jektala zuby, navíc jsem nemohla dýchat a začínala jsem se regulerně dusit. V této chvíli na scénu nastoupili pracovníci záchranky z nemocnice v České Lípě. Byli na mě milí, snažili se mi co nejůčiněji pomoci a rychle mě dopravit na místo určení, to jest do ščpitálu. Naivně jsem si myslela, že do mě něco píchnou a vykopou mě domů. Z urgentního příjmu mě expedovali na internu a mi bylo jasné, že pro pár následujicích dní mám s divadle utrum. Nafasovala jsem pohodlnou polohovací postel, páč ležet se v mém stavu věru nedalo, vlastní kyslíkovou bombu s dostatečným přísunem blahodárného kyslíku a smířila jsem se s osudem. Moc jsem toho nenaspala a mé dvě spolupacientky už vůbec nic. Když se vedle vás někdo celou noc dusí, lapá po dechu tam kde se ho nedostává není to nejlepší kulisa pro kvalitní spánek. Ráno se situace ještě vyhrotila, a mě vylítla teplota někde téměř ke čtyřicítce . To už jsem věděla diagnozu a pod tlakem do mě sunuli antibiotika a jiné léky. Zápal plic, znět průdušek, CHOPN a aby toho nebylo málo dorazil to můj první astmatický záchvat.
Kolem poledne už mi bylo hodně ouvej, a v jednu chvíli kdy jsem za boha nemohla popadnout dech ani dosáhnout na zvoneček na sestru a pomalu jsem se ubírala směrem ke sladkému nevědomí bylo rozhodnuto o mém přestěhování na koronární jednotku, kde mi mohli zajistit naprosto intenzivní péči pod stálým dohledem.
Prostě abych to zkrátila.Na Koronárce jsem strávila deset dní a propustili mě včera ráno. Celý tento blog směřuji hlavně jako poděkování a výraz hluboké úcty personálu tohoto oddělení. Tak vysoce profesionální a přitom hluboce lidský přístup ať už sester či lékařů se hned tak nevidí a já se s ním setkala poprvé byt už jsem pár pobytů v nemocnici zažila. Víte, bylo mi ouvej, hrozně jsem se bála, že se udusím, hrozilo mi že mě budou muset uvést do umělého spánku a zaintubovat, protože jsem už neměla na boj a vzduch dostatek sil. Všichni se mě snažili povzbudit a byli na mě moc hodní. Nakonec jsem to zvládla. Dnes jsem už doma, není to sice ještě žádná lambáda, antibiotika a spoustu léků do sebe cpu pod tlakem dál ale ŽIJU!!! A za to vděčím personálu Koronární jednotky nemocnice Česká Lpa :o)
