Vinou autocenzury lidé často neříkají to, co si opravdu myslí. Je zajímavé, jak autocenzura bují. Jak silná byla v dobách totality a nevymizela ani za demokracie.
Ten „kdosi“ uvnitř nás je pak dočista jiný než „veřejná“ osoba, kterou zná naše okolí. Následující blog na pokračování ROZHODNĚ nemá utrhnout z řetězu můj autocenzurní blok. Hlavní postavou totiž nejsem já, i když připouštím, že se s ní občas na něčem shodnu. Těšte se každé pondělí na odlehčené čtení. Nebo jej klidně ignorujte. Slovo si bere Jaromír.
(první díl si přečtěte zde)
Terapie psaním
II.
Terapeutka Hana podrobila drtivé analýze můj první blogerský pokus. Vytkla mi, že jsem byl málo osobní.
Argumentoval jsem, že se jedná o veřejně přístupný text, že jsem už více osobní být ani nemohl. Ale ona na to, že blog je velmi subjektivním nástrojem. Prý mám mnohem více popustit uzdu svému pravému „já“. Teprve pak prý bude mít její „léčba psaním“ potřebný účinek.
Inu dobrá, paní doktorko. Dovolte mi druhý blogerský zápis začít poněkud zostra. Dal jsem si tu práci a pročetl si několik stránek místních blogerů. A pokud o nich napíšu, že se jedná o plytké zamindrákované pisálky, budu ještě hodně mírný. Snažil jsem se najít alespoň střípek nějaké nosné myšlenky, nového neotřelého názoru, ale oni většinou jen opakují fráze, které před nimi pronesly dlouhé zástupy politiků, komentátorů, analytiků, ekonomů a kdo ví, koho ještě.
Budu mírný i ve chvíli, kdy o většině z nich prohlásím, že jde o notorické blábolily, mající často i několikrát denně epileptické záchvaty psavosti. Jeden z nich sem píše třeba i čtyřikrát denně, často k jedinému tématu. Opakují se tu tisíckrát vyslovené fráze, omílané slovní obraty, přitroublé polopravdy i brutální pomluvy.
Cítím se trapně, když se mám zařadit do zástupu těch evidentně nemocných osob, které nikdo nechce poslouchat, a tak si najdou fiktivní soukmenovce ve virtuálním světě, nutno dodat hodně pofidérním.
Čtěte dobře: souhlasím s pevným postojem, přijímám přísnou logiku, odmítám příkré soudy, šetřím zbytečnými výrazy, vysmívám se neupřímné snaze, lituji neuvážených slov, raduji se z dobrého výsledku... Jen krátké defilé hlubokých myšlenek.
Plky a zase jen plky. Doplňte si za tyhle fráze témata jako: eutanazie, trest smrti, branná povinnost, odmítání migrantů, zvýšení rychlosti na dálnicích nebo zavedení školného. Ti lidé jen papouškují názory druhých, přesto mají touhu své postoje zvěčnit na internetu.
Dávají světu vědět, že ještě nezemřeli? Že jsou stále tady? Že nám mají co říct?
Přiznávám, po dokončení prvního blogu se mi ulevilo. Pokusil jsem se podívat na tu trapnou situaci ze školy jinýma očima. Snažil jsem se ji kriticky zhodnotit, snad i obhájit své jednání. Ale pocit uspokojení trval jen chvíli. Pak se vrátila pachuť nespravedlnosti a křivdy. A to jsem prý nebyl dostatečně osobní.
Nebyl? A proč mi na můj mail z adresy otteyova45@gmail.com přišel nepodepsaný dopis se dvěma hrubkami, který mě poněkud vulgárně urážel za šovinistické postoje vůči ženám? To nesvědčí o přísně osobním postoji, když už mě někdo nezývá šovinistou?
Až můj dospívající syn, který závodně běhá za pražskou Spartu, mi vysvětlil, že Marlen Otteyová byla legendární sprinterka a mně došlo, že si se mnou buď přímo má kolegyně tělocvikářka nebo někdo jí pověřený vyřizuje účty. Tedy pokud můj předchozí příspěvek četla, o čemž nepochybuji. Jeden z mých kolegů ze školy mi totiž v minulém týdnu volal, že mezi kolegy i studenty na gymnáziu vyvolal poprask.
Pokud chápu výzvu své terapeutky k osobnějšímu komentáři správně, snaží se mě vyprovokovat k mnohem ostřejšímu tónu.
(Jste sadistka, paní doktorko.)
Pravdou je, že emoce, snad i vztek, ve mně v posledních několika měsících dokázala vyvolat i situace, která by mě ještě donedávna nechávala chladnou. Je to snad věkem? Nebo už jsem za ta léta naplnil sklenici trpělivosti až po okraj a k výbuchu byla zapotřebí už jen poslední kapka?
Mám být osobní... Možná byly předzvěstí neblahého afektu dvě předcházející situace.
Při té první jsem objevil během písemky u jedné studentky poměrně zdařilý tahák. Osobně považuji taháky za vcelku dobrý způsob přípravy. Student si zopakuje probíranou látku, zestruční ji a velmi sofistikovaně vtěsná na co nejmenší kus papíru. Často jej ani nepoužije. Buď ze strachu, nebo prostě proto, že si při jeho přípravě učivo zapamatuje a látku se naučí.
Tohle byl ale jiný případ. Ta přerostlá uhrovitá méně chápavá dívka z maturitního ročníku si jej umístila přímo pod test a velmi nenápadně z něj opisovala. Obvykle tahák zabavím, zadám podvádějícímu studentovi nové otázky, posadím jej na své místo za katedrou a dám mu druhou šanci.
Přiznám se, že v tomhle případě mi praskly nervy. Snad i proto, že tentokrát jsem maturitní třídě oznámil podrobné znění otázek týden dopředu. Stačila poctivá příprava. Z ročníku chtěli ze společenských věd maturovat jen dva studenti a tohle byl závěrečný test na konci školního roku. Nechtěl jsem žáky trápit a očekával jsem, že se náležitě připraví a budou mít jednou provždy od mého předmětu pokoj.
Přistoupil jsem ke studentce a tahák zabavil. Okázale jsem miniaturní lístek zvedl nad hlavu: „Při vší prostotě, slečno, považujete tenhle způsob přípravy na písemnou práci za důstojný?“ zvýšil jsem hlas před celou třídou. Studentka mlčela. Její bělostné uhry zazářily na stále červenější tváři jako zasněžené vrcholky velehor.
„Měla jste přesné znění otázek, týden na přípravu... Co byste chtěla více?“
Opět mlčení.
„Víte co? Pokud chcete projít k maturitě, nabízím vám tu nejsnadnější možnost. Dám vám na vysvědčení čtyřku, možná trojku... Vlastně cokoliv budete chtít, když tenhle tahák před celou třídou sníte.“
Studenti na mě rozpačitě zírali.
„No tak! Ukažte se, máte šanci. Když ho spolknete, dostanete za odměnu to, co jste chtěla od začátku. Tak prosím, ukažte se.“
Studentce vyhrkla slza z oka a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem to přehnal. Už jsem chtěl celé to divadlo ukončit, když tu se zoufalá dívka odhodlala k zoufalému činu a tahák opravdu snědla. Stalo se to rychle, bez emocí...
Hrobové ticho by se dalo ve třídě krájet. Intuitivně jsem k ní natáhl ruku a snažil se ji na poslední chvíli odradit od polknutí, ale bylo pozdě.
Den na to jsem seděl v ředitelně s výchovnou poradkyní, studentkou i její matkou, mimochodem stejně nevzhledným stvořením jen ve starším provedení, s poněkud čistější pletí, pokrytou silným nánosem líčidla, a snažil se obhájit neobhajitelné. Dívce jsem se omluvil, formálně ji přezkoušel, nechal ji s trojkou projít a matce koupil láhev drahého vína. S pokorou uznávám, že tohle divadlo mi na pověsti příliš nepřidalo.
Snad i proto, že zhruba týden před tím jsem se vyznamenal podobným "extempore", když jsem donutil studenty septimy, aby z auly přepravili do třídy školní piano.
Poněkud nechápavý student mi totiž při zkoušení oznámil, že během kralování Václava I. působily na jeho dvoře klavíristky, jejichž sbor vedla králova sestra Anežka Česká. Ten ušatý, poněkud obtloustlý student s mastnou pletí na svém hloupém omylu trval s tím, že to tak má v sešitu a že jsem jim to říkal.
„Na tohle mohou hrát klavíristky, mladý muži,“ řekl jsem mu podrážděně, když čtyři poněkud zadýchaní chlapci dovlekli piáno do třídy.
„Klarisky jsou řádové sestry, které přivedla do Čech svatořečená dcera Přemysla Otakara I. A mohu vám garantovat, že ve třináctém století byste klavír v Praze určitě hledali jen těžko."
Sedl jsem si pak k pianu a až do konce hodiny na něm hrál své oblíbené muzikálové skladby.
Následnou studentovu stížnost naštěstí ředitel nijak neřešil. Dokonce mi mezi čtyřma očima řekl, že můj přístup byl „stylový“ a vtipný. Jen mi nařídil, abych nechal piano odstěhovat zpátky do auly.
Druhý den jsem na pánských toaletách náhodně objevil čerstvý nápis „JN je debil“. Požádal jsem školníka, aby ho diskrétně odstranil.
A ještě jedna osobní poznámka. Ve středu mě čeká pedagogická rada. Ačkoliv mám už čtvrtým týdnem studijní volno, povinnost účastnit se téhle obskurní podívané pro masochisty ze mě nikdo nesejmul.
V pátek mi volala ředitelova sekretářka a rozechvělým hlasem se mě ptala, zda jsem přes svůj současný stav schopen dorazit.
Cožpak jsem duševně chorý? Mluvila se mnou podivně nasládle, jako by se mě bála: „Jste v zaměstnaneckém poměru, takže dorazit byste měl. Ale pokud se na to necítíte...“
„Cítím se v naprostém pořádku,“ přerušil jsem ji možná příliš příkře. „Vyřiďte panu řediteli, že dorazím.“
Asi počítala s tím, že se omluvím. Dala mi k tomu dokonce příležitost...
Ani náhodou. Nebudu si přece hrát na mrzáka. Trvám na tom, že jsem v naprostém pořádku.
Zpětně si ale říkám, že omluvou bych nic nezkazil. Už vidím ty soucitné i nenávistné pohledy svých drahých kolegů. Rozhodně s nimi budu muset o své aféře mluvit, což se mi opravdu nechce.
Navíc bych nerad potkal tělocvikářku ve vytahaném triku s nápisem Marlene Otteyová.
Snad jen zbytečně přeháním.
