Bývalý premiér a možný kandidát na českého prezidenta Miloš Zeman nedávno na Primě konstatoval, že Česká republika má slabou vládu i opozici. Jejich „slabotu“ popsal jako vzájemnou propojenost. Však co může být pro slabou vládu větším požehnáním než slabá opozice a naopak slabé opozici se mnohem snadněji kritizuje slabá vláda.
Vladimír Vokál při rozhovoru s Milošem Zemanem.Vladimír Vokál
Zemanova analýza
Jako by tím bývalý ministerský předseda chtěl naznačit, že se naše politická situace ocitla v kritickém bodu vyprázdněnosti. Mým záměrem rozhodně není Miloše Zemana nazývat zachráncem tohoto neblahého stavu a vyzvat tak čtenáře k jeho podpoře při cestě na Pražský hrad. I kdyby se prezidenti snažili sebevíce, politickou kulturu mohou maximálně usměrnit, nikoliv změnit, protože česká hlava státu má i přes chystanou přímou volbu velmi omezené ústavní možnosti.
Názor bývalého premiéra sdílím, ale místo výzev k jeho pochodu na Hradčany bych se chtěl spíše zamyslet nad tím, proč k této dehonestaci naší politické scény došlo. Miloš Zeman na to v Partii neodpověděl. Správně popsal výchozí situaci, ale nedostal se k příčinám tohoto stavu. Zřejmě neměl takový prostor a jistě by svou analýzu bleskurychle nabídl. Já se jej však pokusím předběhnout a nabídnu svůj „minirozbor“.
Slabí lídři a vyprázdněnost idejí
Slabá vláda a opozice mohou být předně zapříčiněny slabými lídry parlamentních politických stran. Podívejme se na ně blíže. Doktor přírodních věd, dva právníci, představitel prastaré aristokracie, bývalý novinář a spisovatel. To jsou občanská povolání (nebo dědičná břemena) předsedů stran zastoupených ve sněmovně (pokus Jiřího Paroubka o průnik nové strany do dolní komory parlamentu beru spíše jako krok zhrzeného sociálního demokrata, který po neúspěchu levice nenašel s ostatními členy ČSSD společnou řeč). Nejde snad o elitu? Měla by veřejnost požadovat větší zastoupení dělníků, lékařů, architektů, ekonomů, horníků nebo učitelů? Kdeže. Všichni už kdysi v čele politických stran byli a vždycky to dopadlo stejně.
V tom to není. Rozhodně bych si netroufal konstatovat, že předsedové parlamentních stran jsou hlupáci. Naopak. Jde o velmi inteligentní politiky, kteří dobře vědí, co dělají. Mají přehled, až na výjimky umějí slušně řečnit a odborníky z jiných profesí mohou čerpat z řad členské základny svých partají.
Problémem je vyprázdněnost idejí, kterých by měli být tito lídři reprezentanty. ODS se zmítá mezi liberalismem a konzervativismem, aniž by přesně věděla, kde má nakonec zakotvit a co oba pojmy vlastně znamenají. Věci veřejné odklon od idejí prezentovali zcela programově a při pohledu na jejich současný skelet vidíme, jak to dopadlo. TOP 09 sice tvrdí, že je tou jedinou a opravdovou pravicí v Česku, ale upřímně, pokud tomu tak je, proměnila se česká pravice v partu zlatokopů, kterým nezbývá než pokoutným způsobem dolovat poslední zbytky zlata z českých ministerstev prostřednictvím státních zakázek, jak tomu bylo třeba na kultuře nebo na sociálních věcech. Komunisté už nejsou v pravém slova smyslu komunisty, i když si na ně alespoň občas v případě pražské poslankyně Marty Semelové u hrobu Klementa Gottwalda hrají. Při návratu ke svým kořenům však sáhli do krvavých vod padesátých let a zapomněli na avantgardní léta dvacátá, kdy se k tomuto hnutí hlásila celá intelektuální elita včetně takových osobností, kterými byli například Vančura nebo Seifert.
Impotentní ČSSD
A sociální demokracie? Vzhledem k osobním ideovým preferencím mě její odklon od idejí mrzí nejvíce. Se zájmem jsem sledoval panelovou diskusi významných intelektuálů na programové konferenci ČSSD v loňském roce. Názory Václava Bělohradského, Jiřího Pehe nebo Jana Kellera byly osvěžující. Očekával jsem, že se jich sociálnědemokratičtí politici chytí a budou je ve zjednodušené formě prezentovat veřejnosti. Nechci být krutý a tvrdit, že všechny zmiňované filozofy, politology a sociology dnes zřejmě mrzí, že se podobné diskusi propůjčili, když nic z toho, na co upozorňovali, se nerealizuje. Mrzí to však mě osobně.
Možná to tehdy neříkali dostatečně nahlas, možná bylo vedení ČSSD hluché a slepé, ale svým ideovým bojkotem z posledních měsíců zahodili sociálnědemokratičtí lídři jedinečnou příležitost k tomu, aby z opoziční strany „úředního šimla“, zdlouhavých a nesrozumitelných procedur a procesní prázdnoty vytvořili moderní avantgardní alternativu, která na jedné straně nabídne program sociálních jistot a na straně druhé umožní zejména mladým (ale nejen) pokrokovým lidem nonkonformní realizaci ve stále složitějším postmoderním světě.
Boření mýtů
Sociální demokracie se v Česku dostala do absurdní situace. Do oken Lidového domu doléhají výkřiky nespokojených odborářů, vysokoškolských studentů i extrémistů. Strana se však natolik zabetonovala ve své konformitě k systému, že jim nemůže nabídnout nic jiného než slovní podporu, popřípadě hlasování o nedůvěře vládě. A i kdyby byla sama u vlády, její sžití se systémem jí výrazné SYSTÉMOVÉ změny neumožní.
Ačkoliv se od roku 1993 ČSSD staví vůči dravému kapitalismu vlažně, nikdy se nepokusila o výraznější nabídku vlastního nekapitalistického řešení. Stejně jako pravicové vlády privatizovala, prodávala státní půdu, deregulovala, rezignovala na boj s lobbisty, hýbala s DPH, rozháněla anarchisty a podporovala válečnou strategii USA. V kavárnách právem slýchávám nářky naštvaných intelektuálů, že se po změně vlády vlastně nic nového nestane. Dojde ke kosmetickým úpravám, aby se mohlo v seznamu zaškrtnout splnění předvolebních slibů, ale to je vše.
ČSSD si to zavinila sama. Od počátku transformace rezignovala na ideje a s nimi spojené důležité pojmy. Odmítla tvrdší, ale o poznání přesnější a progresivnější rétoriku západní levice a přiblížila se beztvarému politickému středu. Sociální demokracie si například při jakékoliv zmínce o socialismu zacpává uši. Byl jsem jako novinář mnohokrát svědkem toho, jak roztrpčený funkcionář strany volá do rádia nebo televize s tím, že odmítá, aby byl označován za socialistu. A to přesto, že sociální demokracie je členem „SI“, tedy socialistické internacionály a v Evropě funguje pod Evropskou socialistickou stranou.
Bezradnost
Sociální demokracie se tak nikdy pupeční šňůrou neodtrhla od pojmů, jako jsou kapitalismus, tržní hospodářství, efektivita, peníze a zisk. Oproti tomu nikdy plně nepřijala pojmy: socialismus, pokrok, marxismus a hlas lidu. Přitom jde o pojmy v demokratických levicových kruzích zcela přirozené, ba samozřejmé. ČSSD se však bojí, že by je občané České republiky nepřijali a sociální demokraté by tak přišli o podporu veřejnosti. Jde o dvacetiletý omyl sociální demokracie. Bezprostředně po revoluci byla ta správná atmosféra k tomu, aby komunisty zašpiněné pojmy česká levice, tedy i ČSSD, vyčistila a posunula je do současné politické kultury. Nestalo se, chrti z protilehlého tábora se bleskovým tempem chopili iniciativy a s reformním hnutím české levice byl konec. Na dlouho. A ještě dlouho bude.
Změna nastane jen tehdy, až současní lídři ČSSD najdou novou odvahu. Až upřednostní ryzost svých idejí (pokud ještě někde jejich zbytky jsou) před krátkodobým prospěchem. Až opráší pokrokové názory levicových intelektuálů, a že jich mezi mladými lidmi stále přibývá. A v neposlední řadě až se sami zbaví těch, kteří do sociální demokracie vstoupili jen kvůli lukrativním postům ve státním i polostátním sektoru, a vytvoří atraktivní personální nabídku, jež se nebude bát nazývat věci pravými jmény.
Mnoho odvážných však zatím v ČSSD nevidím.
