Nemám ráda smutná témata, ale tohle napsat musím. Když jsem viděla ten spis prvně, říkala jsem si, že to není možné, že se někdo spletl.
Chyby se stávají všude a na soudech obzvlášť. Nechtěla jsem věřit, že by někdo nařídil takovou hloupost. Obvykle to u nás jde jak na běžícím páse, jen občas se podívám na rok narození povinného. Když vidím ročník svůj nebo například bráchy, který je 93, je mi z toho nanic. Nechci polemizovat, zda ty dluhy mají z vlastní blbosti a nebo k nim přišli jak slepí k houslím. Každopádně tohle mi přišlo divné.
Stalo se to před třemi lety, kdy jsme ještě měli všechny spisy papírové. Nyní už máme vše elektronicky, takže bych si toho kloučka nejspíš nevšimla. Dnes už nevím, který to přesně byl i když bych ho mohla dohledat, ale pořád na něj myslím. Bude jich totiž víc a víc.
Beru spis a jdu na právní. "Roberte koukni se mi na tohle usnesení prosím. Mám dojem, že se soud trochu seknul a měl to usnesko vydat na otce a ne na syna". Robert listuje spisem. Exekuční příkazy žádné vydané nebyly, protože se poslaly pouze prvotní žádosti o součinnost a žádná kladná odpověď nepřišla. Ani nemohla. Povinným je dítě. Dítě, kterému je ten rok právě šest let. "Je to blbý, ale mají to správně", dozvídám se ortel toho klučiny, ale bojuju dál. "To mi neříkej, že to na něj můžou nařídit, vždyť nemá žádnou právní odpovědnost?"
"To sice nemá, ale v tomhle případě tu o ní ani nejde. Setkal jsem se už se dvěma podobnými spisy - jeden je na sedmnáctiletou holčinu a druhý byl na jedenáctiletého kluka."
"Tak to mi teda vysvětli na jaký fígl zase přišli."
"No vtip je v tom, že rodiče - ani nevím jestli ty lidi můžu nazývat rodiči - založí dítěti dětský účet, myslím, že je to třeba Beruška nebo Slůně. Jenže i když ten účet zakládá rodič jako odpovědná osoba, tak majitelem je to dítě."
"Ale proč to nemůžeme vymáhat po rodičích?"
"Protože oni tam nikde uvedeni nejsou jako majitelé či jako osoba, která by za závazky nějak ručila, proto je pak veškerá odpovědnost na majiteli, tedy dítěti."
"Dobře a jak tedy, když je to dětský účet, tam může vzniknout nějaký dluh, na základě kterého je vydaný exekuční titul?" V téhle chvíli mi Robert bere veškeré iluze jak o rodičovské odpovědnosti, tak o morálnosti našich bankovních institucí.
"Na ten účet lze sjednat kontokorent".
Odcházím s díky za kontrolu spisu a oba v tu chvíli přemýšlíme o tom, kam až je možné s dluhy zajít. Opět nemohu nijak soudit, zda to rodiče udělali úmyslně nebo neúmyslně. Ale založit si účet na dítě, vybrat z něho kontokorent a nechat na toho drobečka nařídit exekuci? To nechápu.
Tomu spisu jsou teď tři roky a bude u nás ležet do doby, než kloučkovi bude osmnáct let. Hned po vstupu přes práh dospělosti vstoupí i do kolotoče dluhů. Více informací z důvodu ochrany nemohu napsat, ale nejhorší je ta bezmoc. Když víte, že i jeho rodiče po třech letech o exekuci dávno vědí a nemají ani snahu ho z toho dostat a částku, kterou stejně utratili oni (nechápu, proč tedy u dětského účtu nedají nějakou minimální sumu na kontokorent a ne desetitisíce) nezačnou splácet.
I po třech letech je mi ho líto a někdy si na něho vzpomenu. Jediné, co pro něj mohu udělat, je přát mu co nejkrásnější dětství, když vím co ho pak čeká. Možná až budu mít jednou před sebou na monitoru dítě dvouleté nebo roční ukápne mi i pár slz..
