Vysokohorský výstup na Petřín

Betonovou cestou si to na Petřín šinuli dva staří pánové. Jeden měl nordické hole. Druhý měl obyčejnou hůl. Připomínal trochu nakloněnou věž v Pise, pohybující se vpřed.

    „Jednou jsem poslech a vzal si šátek do školy. Ale byl ohryzaný od naší kolie.“

    „Pamatuju se, kapitální průšvih.“

    „A trojka z chování.“

    „Stejně jsi toho psa naved, přiznej se.“

    „Samozřejmě. Taky pak volali chudáka tátu do školy, že jsem přišel na vyučování se znesvěceným pionýrským šátkem.“

     „Znesvěceným pionýrským šátkem? To se povedlo.“

     „A ještě vyhrožovali otci, že vůbec celá naše rodina vězí v buržoazních botách.“

     „Téměř básnický obrat,“ usmál se nordičák.

     Na Petříně zuřilo jaro.

     Cestu jim překřížili dva vypasení zajíci.

     „Manželé. Choděj si támhle do školky pro mrkev,“ ukázal ten s tou holí do údolí.

     „Chlape, já tě po těch šedesáti letech vážně rád vidím,“ řekl vyznavač nordic walkingu.

    „Já tebe taky. Ale je to po čtyřiašedesáti...“

    Pán s holemi velkoryse neodporoval. Náhle se zastavil. Zastavil se a pronesl zasněně:

     „Hele ty, pamatuješ se na Alenku…nejhezčí holka v naší škole…blonďatá… s culíkama tady takhlenc...“

     „Jistě, dyť jsme se kvůli ní poprali,“ přikývl ten s jednou holí a pak dodal: „Ty… nejmenovala se ona ale Marie?“

     „Marie? Vyloučeno. Alenka!“ Nordičák pak přece jen na okamžik zaváhal.  „Nebo že by…ale ne, stoprocentně Alenka!“

    „A dyť to máš už jedno,“ smířlivě pravil jedné hole vlastník, „zkus Pyritinol, je moc dobrej na paměť.“

    „Prej emigrovala do Ameriky,“ rozhrnoval mračna zakrývající vzpomínky pán se severskými holemi.

    „To jsem měl udělat taky,“ řekl jeho spolužák a mimoděk napíchl svou holí povalující se plastový kelímek rezavý od kafe a poponesl ho ke koši na odpadky.                          „Jenže jsem tak dlouho váhal, kamaráde,“ dodal, když přikráčel, s heknutím narovnávaje svou pokřivenou tělesnou Pisu, „až jsem zjistil, že už jsem v tý rodný hroudě navždycky zabořenej po krk…“

    Mlčky se posunovali vzhůru, za zády údolí napěchované městem, ozářeném měděným odpoledním sluncem.

    Po vysokohorském výstupu si zadýchaně odpočinuli na rozcestí východního svahu Petřínského kopce.

    Na lavičce tam pokuřovaly dvě dívenky, asi z nedaleké grafárny, soudě podle otevřených desek s kresbami. Jedna byla tetovaná téměř po celém těle. Pánové na ni zírali jak japonští turisté na zeď Johna Lennona.

    Dívky je sjely pohrdavými pohledy, a tak dříve narození mládenci popošli a unaveně klesli na lavičku opodál té dívčí. Na té dívčí nerušeně probíhal rozhovor. Rozhovor tetované s netetovanou. Netetovaná evidentně obdivovala tetovanou.

    Tetovaná vedla monolog:

    „…fakt skvělej týpek, ten tatér. Hele, vole, povídá, ty máš boží dar řešit dobrovolně bolest, vole, tak sem si řekla do it, von byl pro mě jako bůh, vole, cejtila sem ti, že sem na něj psychicky napojená…“

    Netetovaná si se závistivým výrazem zapalovala cigaretu, zakryla pánům pohled na tetovanou, které teď nebylo rozumět.

    „Nekoukej tam pořád,“ napomenul pán s dvěma holemi pána s jednou holí.       „Dělej, že se nedíváš, abychom je nevyplašili. Je to interesantní.“

     Pán s jednou holí se tam tedy přestal koukat.

     Oba s třemi holemi dohromady se dívali dolů na město tlumeně bzučící jako hnízdo sršňů. Ten s holí se chtěl zeptat spolužáka, jestli si myslí, že ta dívka se nechá potetovat i na čele, ale pak si to rozmyslel.

     Dívky ovšem stejně nevypadaly na to, že by je něco dokázalo vyplašit.

     Netetovaná se opřela zády o lavičku a tetované už bylo zas rozumět:

     „…jo, tamten týpek? Toho dávno neřešim, plnej hard disk psychickejch poruch, vole. Vizuálně se mi líbil, ale jinak energetickej upír, vole. Copak sem ňáká socka, co se nechá vycucat vod týpka, kerej hledá maminku, aby řešila jeho depky? Začal mě teda pěkně srát, ti povim, vole. Kdyby si aspoň vyplachoval držku pivem, ale von se chytil feťáků, a víš co udělal? Zfetoval babu, nafilmoval  ji při prasárnách, taky jak na ni nachcal, ty vole!“

    Otřesení staří pánové na sebe pohlédli a svorně se zvedli z lavičky.

    Pokračovali po betonové cestě, několik minut kráčeli mlčky.

    Pak pán s nordickými holemi, který se vzpamatoval nejdřív, cítil, že je nutné navázat s pánem s jednou holí nějaký rozhovor. 

    Aniž by se na něho podíval, řekl:

    „Když si to tak snažím vybavit…možná že máš pravdu…“

    Pán s holí se na něho překvapeně podíval, v očích otázku, kam bude směřovat tenhle v této chvíli zástupný rozhovor.

    „V čem jako myslíš?“ zeptal se.

    „No, že… ta něžná blondýnka,“ pokračoval nordičák, „nebyla Alenka…ale opravdu asi…Marie…“

    Pána s holí to maličko potěšilo. Potěšilo a zadostiučinilo.

    Jak Mojžíš majestátně pozvedl hůl a namířil ji na Petřínskou rozhlednu.

    „Dáme to až nahoru? Co myslíš?“

    Pán s nordickým holemi sípavě nabral dech a odpověděl:

    „Radši někdy příště, Josefe.“

    Jedné holemajitel na něho pohlédl. Pak pronesl skepticky:

    „Příště?...“

    Druhý starý pán na to už nic neřekl. Neřekl, nebylo co.

    Znovu začali usilovně šplhat do svahu.