Pražákův vejlet do Prahy

„Ty,“ povídá žena, „už ze Smíchova nevystrčíš nos. Co kdyby sis jednou vyrazil na druhou stranu Vltavy.“ Dostal jsem bágl s buchtama a jako Honza z pohádky vyrazil do světa.  

Po mostě Legií jsem byl nucen kličkovat mezi šílenci na segwayích, kteří po prohlášení starosty, že budou smět jezdit rychlostí rovnající se chůzi občana, drandí naopak ještě rychleji. A místo slíbeného omezování se množí jak štěnice na jaře. Cestou jsem přemítal, jak se asi technologicky předávají úplatky.

Míjel jsem Národní divadlo, rekonstrukce fasády pěkně dokončena. Fasáda nová, herci vesměs starší. Ač zásoben výletníma buchtama, zamířil jsem k sto let starému, evropsky proslulému lahůdkářství Jana Paukerta, na jehož chlebíčcích si pochutnával Seifert, Nezval, dokonce i TGM; ani komoušům se nepodařilo tradici zničit. Teď je z toho pivnice. Prd ani pokrok nezastavíš.

Zamířil jsem do ulic Nového Města. Šel jsem podél zašlých, posprejovaných zdí, kolem několika zavřených kaváren. Při této příležitosti bych chtěl poděkovat magistrátu s jakou až náruživou důsledností ničí nájemce pohostinsví nehoráznými cenami za předzahrádky. Před prodejnou s výkupem zlata a mobilů postávali dobře živení veksláčtí týpci, myslel jsem, že už vyhynuli. Nabízejí tam prý kunčoftům výhodnější ceny. Že by Bony a klid 3?  

Hezky upravenou Františkánskou zahradou jsem se vnořil do Stýblovy pasáže, kdysi proslulé divadlem Semafor, nyní osazené krámky s lacinými „módními“ hadříky, spíchnutými šikmoočkami za pár jüanů. Prošel jsem se kousek po Václaváku a zahlcen ruštinou, kterou nám ve školách marně hustili do kebulí, opustil jsem tento.

Cestou mě nějaký zhulenec málem porazil na chodníku. Ohmatal jsem kapsu s mobilem, byl na svém místě. Minule mi ho čajzli, a než jsem ho stačil zablokovat, protelefonoval nějaký Romeo s Julií sedm tisíc. 

Navštívil jsem obchodní centrum Quadrio s hejbací Kafkovou hlavou, kterou je třeba nějakou chvíli pozorovat, ale kolem chybí lavičky. Asi kvůli bezdomovcům, kteří se tedy přesunuli jinam, například hodují z popelnice před bývalým Tuzexem v Lazarské.

Meztitím jsem sám dostal hlad, vzpomněl si na buchty, ale nenašel lavičku na pozření těchto. Kdysi slíbené Babišovy stánky s kosteleckými párky též nevidět, tak jsem zamířil do uzenářství vedle policejního oddělení v Bartolomějské, kde mi naservírovali párek s takřka neprokousnutelným pryžovým střívkem, vhodným spíš coby pendrek. Venku dva policisté v civilu právě vcházeli do budovy, jeden povídá druhému: „Šel bych na jedno.“ Druhý otráveně: „Já taky. Ale eště musím károu odvízt führera…“

Na Starém Městě jsem navštívil vinárničku Blatnička, kde kdysi prodávali dobré a levné víno. Toto zde se nyní blížilo krabicovému. Požádal jsem servírku, jestli bych to nemohl zakousnout trochou sýra, který z bohatě obloženého talíře konzumovala s kamarádkou. To je prý jen privátní. S dojetím jsem vzpomněl na přeskopírákové manýry personálů hospod za vlády rudokožců.

Prodral jsem se mraveništěm turistů na Karlově Mostě a zastavil se u kamaráda Jirky, insitního malíře, v jeho prodejním ateliéru v Míšeňské. Z Kafíčka naproti původní nájemce vyštípali noví zlatokopové, jeho ušetřili. Vybalil jsem buchty z domova a dali jsme si kafe. Najednou jsem se cítil příjemně mezi jeho něžnými, výtvarně naivními pohledy na svět, mezi obrazy plnými kouzel, symbolů a až dětské upřímnosti, laskavého a přitom humorného pohledu na Prahu, která mě, Honzu s buchtama, zklamala při tom poněkud depresivním vejletu. Jiří mi jeden obraz věnoval, a tak ráno, když se probouzím do nevlídného světa plného neporozumění, nedobrých lidských vztahů a úzkostí, nacházím při pohledu na něj záchytný bod úsměvnosti a pozitivnosti. Můžete se na něj podívat: